Když vezmeme do ruky Polabské evangelium, první věc, která nás zaujme, je pozornost, kterou vydavatel knize věnoval. Od výrazu obálky prosvítající pod matem pauzovacího papíru až po zvolenou gramáž křídového papíru je cítit pečlivost. A Kukalovy verše si ji zasloužily.
Ale Polabské evangelium není v žádném případě křesťanskou agitkou. Kukal pracuje s křesťanskými náboženskými motivy po svém. Často ve verších čteme omluvu, důvody, proč je těžké hledat v tomto kraji silnou víru a přesvědčení. Důkazem, že Kukal nemluví konvenčním náboženským jazykem, je i následující prosba, vlastně modlitba:
Při seznámení se se zbývající Kukalovou tvorbou (např. Orel velmi) jasně vidíme, že předkládaná sbírka je motivicky sevřeným a asi také formou uzavřeným dílem. Zručnost, se kterou Kukal rytmizuje a také rýmuje, nehrozí přerůst v manýru, která by ve větší ploše možná působila anachronicky. Básník se zřetelně vyrovnává s určitou částí (součástí) svého života, nevyčerpává všechny svoje možnosti, takže není třeba se o jeho další směřování obávat. Těžko můžeme chtít, aby nostalgie po krajině dětství zněla jinak, než v této sbírce zní.
Minirecenze ve Wagonu nejsou rozhodně vyčerpávajícími studiemi, ale těžko zamlčet vzor, jehož poezie je v Kukalově stylu více než patrná. Ano, je těžké nemyslet při četbě Polabského evangelia na Jana Skácela. Ale je možné se zlobit na autora, který dokáže oživit skácelovskou poetiku?
Na samý závěr jsem si ponechal už jen informaci, že text doprovázejí obrazy Ladislava Leitgeba a že textům nijak zvlášť nepřekážejí. Nykos
Petr Kukal (*1970)
|