Jorge Pavonada ze štatlu

Jiří Kratochvil
Brněnské povídky
Druhé město, Brno 2007.
332 stran, náklad a cena neuvedeny. Vydání první.

Brněnské povídky jsou stěsnané geograficky i historicky. Jejich děj se musí vejít na území Brna (třebaže s občasnými výlety do světa) a do poměrně krátkého údobí od druhé světové války po současnost. Jediná povídka přitom mnohdy sleduje delší časový úsek, vyprávějíc historii několika generací. Potomci se často ocitají ve stejných situacích jako jejich předkové, ať už je sami vyhledávají (Panoráma), nebo jsou do nich uvrhováni okolnostmi či osudem (Sklípkan), případně má pro ně dávné jednání jejich rodičů či častěji prarodičů závažné důsledky (Dame de coeur, Povídka se slastným koncem). Pro Kratochvilovy povídky je takovéto cyklické chápání času charakteristické, do „smyčky“ se děj může dostat dokonce i bez přispění pokrevního příbuzenství (Pastýř bytí). Podobným způsobem jako čas se může zavinout i prostor (Lžíce: „takže ty sis tady ve stodole udělal maketu vesnice a v té vesnici máš zas další stodolu a v ní zas další vesnici...“) nebo dokonce samotný text: v povídce Borges 2 autor dlouho luští magické poselství, až nakonec vyjde najevo, že jde o povídku samu.

Jméno Jorga Luise Borgese se objevuje v názvech hned dvou povídek (a v textu ještě nejméně jedné další). Má opravdu Kratochvil s argentinským prozaikem něco společného? Náměty jejich povídek jsou si často blízké, objevují se v nich podobně fantaskní a magické prvky. Borges však své povídky spíše jen črtá, zachycuje nápad a případně zkoumá různé alternativy jeho vývoje a důsledků; Kratochvil — i v krátkých povídkách v prostřední části knihy — vždy dovede příběh až k pointě. A ne ledajaké, zřídka ji čtenář dokáže odhalit, dokud si nepřečte poslední odstavec. Kratochvilovy pointy obracejí text naruby, jejich nepravděpodobnost je spíše drzostí než odvahou, nicméně pocit, že jde o závěr za každou cenu, nevyvolávají. Je tomu tak možná proto, že každá povídka je opravdovým příběhem, který někam spěje a potřebuje ústit.

Některé povídky svou hravou formou z knihy trochu vybočují. V Mávnutí motýlích křídel se pravidelně s každým novým odstavcem střídá ich-forma s er-formou, což čtenáře mate a znejišťuje. (Přechod z er-formy do ich-formy uprostřed odstavce v povídce Pastýř bytí považuji již za méně zdařilý, ba dokonce pochybuji o jeho úmyslnosti.) Podobně se ve Stodole střídá spolu s odstavci minulost a současnost a v povídce Gynekologové vypráví dokonce každý odstavec o někom jiném, takže se jedná o mozaiku z odstavců.

Tajemné a strašidelné prvky (duch v Puklině, kat v Růži pro Hitchcocka) jsou vyvažovány nadsázkou, která občas vede až k pitvornosti. Rovněž sex, který se v povídkách hojně objevuje, bývá nevšední a bizarní, „mnohohlavé sexuální dračice“ (Růže pro Hitchcocka) se střídají se sadomasochistickými výjevy (Panoráma) či vášnivými souložemi na střeše domu (Via mala Brunensis), obvyklá je nevěra (tamtéž) a podstatný věkový rozdíl milenců (Z cest Gulliverových). Nejedná se však o klinické případy, jaké nacházíme u Jana Křesadla, který se popisy zvrhlé sexuality posmívá romantickým představám o lásce, jde spíše o karikaturu našich běžných snů a představ.

V několika povídkách je tematizováno i samotné psaní. Nejde jen o metatextové narážky, o kterých jsem se již zmínil — v povídce Smrt krále Kandaula je například detailně karikován vzestup talentované a populární básnířky včetně ukázek z jejího díla. Recept na úspěch je přitom jednoduchý a v dnešní době možná stále platný: odvážné erotické detaily, schopný manažer a nádherná ženská.

Doba „komunistického čtyřicetiletí“ i druhá světová válka, v nichž se většina povídek odehrává, mají na postavy devastující vliv. Bezcitný odbojář z Panorámy neváhá obětovat milenku svého přítele, kamarád z vojny se schovává za modrou knížku (Pozdě) a mladý milenec udává manžela své milenky (Sklípkan). Činžáky z padesátých let jsou nazývány „továrnou na bydlení“ (Plomba; nepříliš originálně o několik stran dále „stroj na bydlení“, Mávnutí motýlích křídel). V závěrečném Záznamu dávné performance se odposlech autorova telefonu stává hybatelem tragikomického děje; absurdita sexuálního vztahu, pro povídky typická a možná přimyšlená, naráží na absurditu moci, ve své době až příliš skutečnou.

Jaké je tedy vlastně Kratochvilovo Brno? Za okupace se jeho přejmenovanými ulicemi procházejí Němci, zatímco čeští odbojáři se scházejí potají na konspiračních schůzkách. Část z nich po únoru '48 získá moc, takže jejich krutost a chladná vypočítavost dostanou šanci se projevit. Proti nim pracuje třetí odboj — například se snaží nenápadně přestěhovat Brno do Amazonie. Z autorových vzpomínek na Brno jeho dětství však dýchá nostalgie, poklidná idyla zahrad a téměř venkovských předměstí. Stejným způsobem však na své obyvatele jistě působilo i lecjaké jiné české město. Nejhlubší otisk Brna proto nalezneme v Kratochvilově jazyce.

Jazyk povídek je osobitý. Kromě očekávaných a atmosférotvorných výrazů a tvarů brněnských (především v Konci nekorunovanýho krále štatlu, ale jinak rozesetých v přímých řečech i ostatním textu po celé knize) zaujme mísením spisovného, někdy až knižního jazyka s hovorovým. Pro mé středočeské ucho jsou některé švy těchto vrstev příliš zubaté, přechody příliš prudké a neočekávané — a nejsem si jist, zda brněnskému uchu znějí přirozeněji. Nejkřiklavější příklad jsem nalezl na straně 77, kde se v jedné větě vyskytují různé tvary šestého pádu středního rodu: „tančili jsem (sic!) při takovém malém bakelitovém rádijku (...) jel jsem v jiným kupé“. Podobně rušivě působí i překlepy a různá korektorská a redaktorská přehlédnutí, kterých není v knize zrovna málo. Knihy jako tato by si důkladnou pozornost redaktorů jistě zasloužily, o pozornost čtenářů se totiž obávat nemusejí.

-echo