Nic mimo mě není

Zamračené židle
Miroslav Koryčan
Kalich, Praha 2005

Nakladatelství Kalich se pokusilo zčásti splatit dluh, po jehož uhrazení volal Jiří Valoch v doslovu zatím poslední sbírky současné Koryčanovy tvorby (Středoplk, Petrov, Brno 2004). Koryčan nebyl za dob reálného socialismu z politických důvodů vydáván, jeho tvorba z předešlých desetiletí se nachází v archivu Památníku národního písemnictví a vydáním recenzované sbírky Kalich zaplňuje jedno z mnoha prázdných míst české literatury.

Podle německého literárního teoretika Maxe Bense (1910 – 1990) existují dva typy textů – ty ke čtení a ty ke psaní. Experimentální poezie patří bezesporu k té druhé skupině. Pustíme-li se do sbírky textů Miroslava Koryčana mapující jeho tvorbu šedesátých a sedmdesátých let Zamračené židle, staneme se spíše detektivy snažícími se rozklíčovat princip psaní, než abychom četli autorovo sdělení, na které asi většina čtenářů čeká.
Dobovost tehdejších Koryčanových literárně-estetických snah dokazuje jeho současná tvorba, která především oproti tvorbě šedesátých let prodělala značný posun, přestože na některé základní principy autor ani po letech nerezignuje.

Ale k obsahu samotné sbírky. Na první pohled je to průřez opravdu dlouhým obdobím. První část přinášející počátky autorovy tvorby (datované někdy k roku 1963) nazvaná divadlo neopeřených básníků nese v sobě všechny neduhy i poetiku textů začínajícího, mladého básníka. Fascinace sám sebou, témata smrti a s tím spojený patos, jistá neobratnost… Na ukázku jedna z těch povedenějších básní:

Naplnění

Přečetl jsem dvě stě knih
viděl jedenáct srážek
sto třicet pohřbů
Les
Oblohu
Chodil jsem brázdou
když orali pole
Pomáhal jsem při volbách
Pil jsem
Zpíval jsem za černých nocí
Zdravil jsem
Všem jsem záviděl
Nenáviděl jsem
Potkával jsem starce i milence

Když jsem poznal
že už nic mimo mě není
zemřel jsem

Další oddíly sbírky už mapují hlavní část Koryčanovy tvorby, která byla ovlivněna právě zmiňovanou literární teorií, Koryčanovým matematickým vzděláním a přátelstvím s Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem či Eduardem Ovčáčkem. Je příznačné, že například Kolář a Ovčáček literární svět časem mění za svět čistě vizuálního umění, Koryčan se ho však jen okrajově ve svých vizuálních textech dotýká. A nutno říct: v porovnání s grafickými počiny Koláře, Milana Grygara, ale třeba i s Havlovými Antikódy, jsou jeho pokusy jen hrou, která asi neměla nějaké další ambice (dokladem jsou i samotným Koryčanem vpisované poznámky a škrty), a je škoda, že jejich zařazení do sbírky zbytečně tříští už tak nekompaktní celek. To samé lze říct i o včlenění části deníku, kde se sice občas objeví i nějaká úvaha, ale člověk se musí prokousat i Koryčanovým jídelníčkem. Koryčanovy záznamy, pokud budeme srovnávat,  nemají ostrost deníků Zábranových ani vtip a ironii deníků Juráčkových. 

Větší část sbírky tak obsahuje čistě experimentální poezii. Koryčana fascinují především mutace textů, kdy si stanoví určitý postup, na který pak roubuje text, který tím ztrácí svůj původní sémantický kontext a stává se jiným textem, dokumentem hry, záznamem procesu torby, vlastním experimentem.
K nejzdařilejším (a zároveň nejvtipnějším) patří tvorba pseudovýchodně filosofujících textů, které jsou variacemi na různá setkávání se ženami a na některá následná erotická dobrodružství – cheš-li. pak i (jáma, nijáma, tento text bych chtěl nazvat nijámou na postupu či v akci, ásana, dhjána). Možná plyne moje hodnocení z toho, že výchozí text (matrice) neposkytuje až zas tak pevný vzorec k nakládání s textem obsahu a dává autorovi prostor ke konvenčnější literární tvorbě. Záznamy šachových partií či důsledné kombinace, permutace jsou pak hlavně mechanickými záležitostmi, které ve svém důsledku nudí.

logika III

u lesa rosa
dívka je bosa
u lesa je bosa
dívka je bosa u lesa
u lesa je dívka
je bosa u lesa rosa
rosa je dívka
bosa je u lesa
rosa je bosa

Alespoň pro mne je vrchol sbírky v jejím závěru, kde se texty začínají přibližovat současné Koryčanově tvorbě. Ta je nadále především vědomě přesným tvůrčím procesem experimentu, ale tu a tam se objeví sdělení.

řeč o mně

jestliže činnosti pojmenovávám
jsem
jmenovatelem
když ale počítám
vím
že konce nedojdu
tak sedím
tužku obrušuji
a je mi
z výtrusnice vyklepávám moudro
(dopadem mění se v rachot)
uchopím ho a
hurá!
lid si prozpěvuje
meluzíny souvětí v komínech
jsou na výletě
čárkám je jako
otazníkům
a o tečkách vím
jestliže hledám pojmenování
činím se
když ale tužku obrušuji
čáry přivolávám
moudro rafnu pod krkem
a prásknu s ním do komína
čárkám je to jedno
a tečkám
jako vykřičníkům
a o mně již byla řeč

A právě zde se experiment stává poezií. Koncept je zajímavý, ale až tam, kde jsme schopni přijmout jeho sdělení, kde se stává rozumění uměleckému dílu rozhovorem, v němž je místo i pro percepci a reflexi diváka, čtenáře, posluchače, mohou nastoupit emoce, bez kterých je socha jen kusem kamene, obraz nic neříkající skupinou skvrn a text řazením znaků beze smyslu. Koncept (a docela slušný) má třeba i telefonní seznam nebo jízdní řád, číst ho ale proto nebudeme.

Jestliže mám výhrady k textům samotným, musím žehrat především na deformovanost světa, do kterého uvrhla literární kulturu šílená komunistická ideologie. V normálním světě by došlo k reflexi experimentální poezie (a tedy i Koryčanovy tvorby) v době její aktuálnosti a nebyli bychom nuceni s k ní vracet s pocitem dluhu. Bohužel, toto období naší kultury, které obecně jako jedno z mála odráželo světové trendy, se svého významového zhodnocení nedočkalo, neboť bylo přerušeno v době svého největšího vzepětí nastupující normalizací.

Nykos

Miroslav Koryčan * 1938 Předmostí

- básník, výtvarný umělec
- žije ve Středoklukách