Kolářův Havran narudo
Jiří Kolář
Rudý havran / Nový don Quijote
Akropolis, Praha 2009.
396 stran, doporučená cena 299 Kč. Náklad neuveden, vydání první.
Edice Skrytá moderna nakladatelství Akropolis přinesla už dva skvělé svazky: Vor Medúzy překladatele Arnošta Vaněčka a antologii brněnské Literární skupiny s titulem Srdce a smrt. Jiřího Koláře román reafora Rudý havran a jeho juvenilní tvorba s titulem Nový don Quijote tvoří třetí svazek edice, která chce slavnou éru českého literárního umění prezentovat v novém kontextu. Skvělý nápad oživit naši modernu byl zúročen snad nejvíc právě v této knize. Skladba Rudý havran, román reafora z roku 1936 a básně druhého raného souboru z let 1934-8 jsou tu vydávány poprvé, takže téměř nesplnitelné přání milovníků Kolářova díla, totiž přečíst si od něj ještě něco „nového“, dochází naplnění.
Erudovanou, velmi poučnou, ale obtížně čitelnou předmluvu pro odborníky napsala k tomuto studijnímu vydání obou básnických skladeb Marie Langerová, která knihu spolu s „kolářologem“ Vladimírem Karfíkem připravila. Předpokládá se v ní, že adresát knihy se už dobře v domácí moderně a její literární reflexi i teoretickém zázemí vyzná, a nebude překvapen či dezorientován skrumáží historických fakt, literárních osobností a jejich děl a poměrně složitým předivem souvislostí, nad nimiž ve své studii Langerová uvažuje.
Není to četba jednoduchá. Oba soubory básní (Jedná se v případě Nového dona Quijota opravdu o skladbu?) totiž provází cosi velmi příznačného pro mladé básnění dvaadvacetiletého, velmi sečtělého začínajícího umělce, a také pro překotnou a zlomovou dobu, jíž 30. léta v tehdejší Evropě byla. A sice míšení stylů, přeskoky mezi nimi, zkoušení možností jazyka a využívání a překrucování literárního kánonu ve formě aluzí a citací. Hledání vlastní cesty, východisek vlastní budoucí tvorby, zakotvení. Jiří Kolář jako by si tu vybíral z mnoha literárních nabídek tak, že je všechny využije současně a uvidí, která bude nakonec hrát prim. Měřítkem a posuzovatelem se mu měl stát Vítězslav Nezval.
Snad v žádném díle české moderní literatury není přítomno tolik -ismů současně:
Především, což leckoho překvapí, plnokrevný surrealismus v jeho existenciální podobě, ale také nový realismus s deníkovými zápisky, řečí věcnosti a výkřiky ulice, který rozvíjela zanedlouho poté Skupina 42 (s Jiřím Kolářem v čele), experimentální básnění, hlavně principy koláže, střihání a variování včetně tolik typických návodů (viz např. také budoucí Vrh kostek, jeho autoři a díla),
„Všemožně staré obrázky. Stal jsem se dítětem vystřihující líbivé obrázky a tato ztělesněná slova všíval do sněhu ze dřeva, takto:
Vykrojené srdce, vlas či nehet jakéhokoliv magazínu označil jsem číslem, jež při stavbě nevědomě volil a sbratřoval. //Tento svůj systém A U T O M A T I C K É stavby montáží (J. Štyrskému) neostýchal bych se doporučit kterémukoliv i z favoritů umělecké výstavby sociálního realismu na plátně.“
dále marinettiovský futurismus, ale i pokusy o zcela nové experimentálně-surrealistické metody, jako je například už jen podtitul „román reafora“, román členěný do „kapitol“ – mimochodem dosti poetisticky - podle abecedy, nebo automaticko-metaforický text s novým názvem „autofora text“, automontáže, silně poetický termín „prozáž“ čili kombinace básně a prózy, z nichž většina staví na surrealistickém principu neinterpretovaného snu.
Překvapivě jsou tu ale také znatelné ohlasy symbolismu s jeho inverzemi, apostrofami a živočišnou metaforikou i romantismu poeovsko-máchovského typu (a to nejen aluzivním titulem sbírky), opět ale v jakémsi dramatickém spojení se surrealismem:
„hojila luna roztoužený prs
tich rukou letí rudá sna labuť
hoří mé srdce žalů trus
tónů skleněných houslí buď“
Snad žádné básnické dílo české moderní literatury nemohlo začít takto razantním, až násilnickým úvodem, syntézou všeho, co do té doby moderní poezie dokázala – to mohlo být jen dílo Jiřího Koláře. A tak se tu potkávají verše v próze jako:
„Nožový paprsek východu snažil se proříznout obálku tmy. Chodců raných shluk provázel muže s těžkými lokty k blízkým útrobám auta kávovějšího jeho pleti. // Pak jen zvlhlý klín lavičky zůstal sám svědkem, zapomínajícím. // Hle, noc byla pannou.“
nebo
„Nechci tvrdit, že Marinetti nedokázal myslet, dokonce stavím jej mezi ty, kteří museli přijít, třebaže bude jen uraženým ramenem kříže na gondole hrobky Poea či Baudelaira, Apollinaira neb Majakovského.“
či
„I já jsem vyznavač věku bez učitelů, i já dovedu zapomenout, že hudba pro poesii astronomií je pro matematiku, i já vím, že vyjadřovat znamená tupit.“
nebo prostě jen překrásné, klasicky komponované básně jako Máj či izolované metafory:
„poledne olízlo koblihu oblohy černým bleskem. // tento konec je vylhaný. Vylhalo jej mé srdce, jež drolím vrabcům.“
nebo
„Skřivan jenž odvážil se vzlétnout probodl si srdce o skleněnou dýku svého hlasu“
i propagátorská hesla jako
„Připsal jsem mlékem/ Práce toť zasnoubení s krásou“
nebo deklarativní výroky na adresu umění (viz budoucí Mistr Sun…)
V tomto namnoze dialogickém textu, který klouže od poezii k básni v próze a odtud k textu prozaickému, přeskočí od pravidelného rýmu do verše volného a odtud k členění na odstavce, je zřetelná inspirace Nezvalovým dílem a osobností, ne jen zmíněnou Ženou v množném čísle, francouzské moderní poezii i opakovaně vyjadřovaný obdiv k Leninovi a dalším („proč nenarodil ses pod lipou/ Majáku/ Lenine“, „Na stůl můj vedle kalamáře spadl květ, rudý jak srdce Stalina.“) i trápení s všeliterární otázkou „co je to poezie“, jež v těchto letech byla pro většinu autorů palčivým námětem úvah i uměleckých děl:
„Nežli jsem se dozvěděl co je to verš/ Rýmoval jsem prózu.“
„Autofora text je vypěstovaným/ srdcem, v atomech tříštěným do záhonů./ Není-liž básník zahradníkem? / Jen spisovatel je dobývač pařezů.“
Existencialismus, vzývání smrti, které je v tomto Kolářově díle přes všechno to ozkušování literárních možností nejdominantnější, by jistě bylo možné připsat Kolářově věku v době, kdy takto básnil. Je v nich ovšem, stejně jako ve všech pokusech začlenit vlastní individualitu do nějakého toho dobového proudu, tolik zarážející autenticity, že to možné není, nemluvě o tom, že se dvaadvacetiletý Kolář v této době poprvé skutečně setkává s tváří smrti, která na sebe bez okolků bere rovnou tvář jeho matky.
Dílo mladého básníka ani v případě „génia“ Kolářova druhu není bez začátečnických křečí a přešlapů („Petrklíče s rulíkem vykřičníků na knotech krkavců plombujících lípy pralesů s éterem melodií křišťálových čítanek“). I ty dotvářejí svébytný půvab tohoto jedinečného básnického začátku, jehož opravdovost dokládá i jeho bojovný ráz. Poezie je tu jednoznačně krvavou bitvou o uchopení vlastního výrazu.
To vše a mnohé další je vyskakuje na čtenáře z přebohaté „juvenilní“ dvouknihy Jiřího Koláře. Je možná překvapivé, že sám Kolář svůj ztracený a v r. 1995 znovu nalezený text Rudého havrana označuje jako čistě „surrealistický román“: „Kdysi se mi nelíbil, škrtal jsem a škrtala a škrtal, až z něho vznikly dvě dlouhé básně.“
Oba rukopisy byly uloženy dlouhá desetiletí ve složce „Vítězslav Nezval“ Památníku národního písemnictví. Obdivovanému a doslova milovanému básníkovi („Miluji jej/ Nejen proto že souhlasí se způsobem jímž tvořím své texty / Své koláže“) je totiž Jiří Kolář poslal z domácího Kladna spolu se zbásněným dopisem či lépe dopisem-básní, v němž se vyznává ze svých citů i z přání, aby se Nezval k jeho básním vyjádřil („Děkuji i za břitvu podanou tonoucímu“). Případná odpověď tvárného Nezvala se však nedochovala…
Drahý pane
Děkuji Vám
Žena v množném čísle – oh jak jsem sláb
Počkajíc až přijdu z práce 18. XII. mně zemřela matkaPtal se mě co nazývám šílenstvím
Odpověděl jsem: fialová barva
Pravil mi
Je krásné žíti v bídě i se strašným neduhem
Byl i na pohřbu mé matky
Bojím se že jej příliš miluji než aby mohl mě nazvat svým přítelem
Než bych nemlčel před jeho očimaJen několik slov
Jen vznítit zápalku v té tmě
Jež mě dusí
Děkuji i za břitvu podanou tonoucímuVáš Jiří Kolář
Kladno 31/XII 36
Edice Skrytá moderna čtenáře v budoucnu obohatí například o antologii skupiny Ra s titulem Automatická madona (Michal Bauer). 
Olina Stehlíková