Jsou ale větší pravdy

Vít Slíva
Souvrať
Host, Brno 2007. 80 stran. Náklad neuveden, vydání první.

Se Souvratí Víta Slívy se bylo možné seznámit jako s oddílem již ve výboru Boudní muzika (Host, 2006), tentokrát se nicméně jedná o osamostatněnou sbírku, o sevřený celek, o topologii završeného období.

V Souvrati je slyšet bubny... K ohluchnutí i zpovzdálí, smutečně tlumené, energicky poplašné, jásavě oslavné, žalující Bohu, žalující Boha, který je neznámo kde, který možná není. Je slyšet bubny jako řeku na splavu. Slíva má totiž rytmus rád. Čímž rovnou na začátku odkrývám místo, kde leží kameny na dosud nezorané souvrati jeho zjizveného pole. Slíva se totiž občas nechává unést, opájí se rytmem a hudbou svých obrazů, klidně až na samou hranici estétství, kde lze poslouchat toliko se zavřenýma očima. Většina jeho vidění se sice zjevuje rovnou ve vázané formě, o to více pak ale mrzí občasný dojem, že jedno dvě slova jsou navíc, jen kvůli verši roubována na skutečnost, která se vzpírá.

Kromě vázaného verše je pro Víta Slívu typická také jistá temnost a tíha. Tíha, jež je daná sice z části i životní nevyhnutelností smutků, ale zejména tíha nalezená jako básnická poloha, smutek přijímaný s libostí. A opět bohužel občas až přes míru, v níž libost tence prolne s rozkošnickým zabředáváním do mazlavého jílu. Možná taková je Slívova zkušenost, hlavně však - a naštěstí - není podobných kamenů mnoho, spíše se jedná o jednotlivé hroudy v pravidelné struktuře obracených brázd. A stejně – v porovnání s ostatními básněmi – je to škoda, protože v takových momentech se vytrácí naléhavost, a zůstává technicky dokonalý, snad až přespříliš slovně přesný, a o to chladnější obraz. Bez naléhavosti prožitku je báseň „pouhým“ pozorováním a zaznamenáváním okamžiku:

TAJE

Sytý sníh a tíha
hladovících ptáčků.

Do očí se dívá
slunce na zobáčku.

(str. 36)

Tak jako sbírku Tanec v pochované base věnoval autor umírajícímu otci, tentokrát se první část nese ve znamení vyrovnávání se se smrtí matky. Krom toho ale, a ve struktuře sbírky postupem času víc a víc, Slíva obrací pozornost k vlastnímu bilancování - buďto básní celou (např. Camera Obscura), častěji pak mezi řádky. S každou další stránkou vrací se nicméně opět k životnějším tématům, k plnosti, ke zralé plnosti.

Co čteme, to není zahořklost, to je jen hořkost, trpkost podzimních trnek nahlížená z laskavého odstupu, a tudíž smířeně. Neboť bolest není samoúčelná, bolest je neoddělitelnou součástí krásy. Souvrať tak nakonec není krvavé drásání, ale „drásavé laskání“ (str. 54), skřípnutí křídy na tabuli, které vyvolává husí kůži za krkem, jakkoli křída píše s vědomím té krásy (básně Noc, Socha bez sochy).

A přitom zpočátku zdá se, že je Slíva „pouze“ smířený, a na boj - zbytečný boj, neboť jaro bude! – mu nezbývají síly, chuť. V nejsilnějších chvílích ptá se pak na nutnost, danost, neměnnost, protože ano, smrtná zima je součástí i osudem, ale proč musí mít právě takovouto podobu?!

BOŽE!

Bože, já vím, že matka tu navždy být nemůže.

No ale co?
No ale co ale co?!

(str. 12)

Některé výjevy jsou velice silné, přičemž opět platí, že čím omezenější prostor pro nepřesnost, čím méně básnických prostředků, tím je zásah přesnější, nálada vykrouženější, pocit osvícení úplnější:

MIKULOV

Poodvádíš si mě trochu stranou.
Světlo kulhá o holi.

Sochy v objetí tak jemně planou!
A do toho jim mrholí.

(str. 59)

A pořád je slyšet bubny... Stále ten rytmus, refrén, repetice... Několikanásobné vracení se ke stejným motivům, okamžikům, průhledům otevřenými okenicemi. Nelze však básníka podezřívat z opravování a vylepšování staršího pohledu, z cizelování minulého pocitu; ne, vše je hotové, definitivní. Za návraty se skrývá posun k pohledu novému, posun pozorovatele do jiné pozice, i vývoj v čase nemusí nutně postupovat kupředu, jeho neoddělitelnou součástí je čas vracení se, čas uvědomování si. A tak je Souvrať kupříkladu velmi často mokrá sněhem (viz třeba pouhé názvy básní: Sníh, V sněžném kraji, Leden, Zima, Taje, Štědrý den na blátě, Hlučínská vánoční, Masopust, Na Vánoce...). Vývoj prodělávají i Slívovy počty, které těžknou od hravější Tři krát tři..., přes Podzim: velká násobilka, až po výpočet v Hradecké adrese.

Je pravda, že Vít Slíva příliš nepřekvapí. Navazuje na svou předešlou tvorbu novými variacemi, chvílemi přešlapuje v rozmáčeném blátě a hledá si novou cestu na obzor:

„Kdekdo by řekl, že tam nic není.
Jsou ale větší pravdy.“

(str. 32)

Souvrať je místo, kde otáčí se pluh. I Slíva – někdy zdánlivě vyčerpaný, unavený a pesimistický – nakonec znovu a znovu obrací, protože „Co bylo stvořeno, má přece trvat.“ (str. 66). A právě ta vzdorovitá síla trvat, snaha znovu a znovu přes jakoukoli nepřízeň povstat a vydat se novou brázdou dál za krásou, která za to stojí, je nakonec tím nejsilnějším, co Souvrať nabízí.

maeror