Mgr. Ing. Petr Hruška, Ph.D.

Petr Hruška
Auta vjíždějí do lodí
Host, Brno 2007. 64 stran, 149 Kč. Náklad neuveden, vydání první.
Sbírka vyšla jako druhý svazek edice ReX nakladatelství Host, v níž následovala Souvrať Víta Slívy.

Dovolím si znectít intimitu autorova jména pozoruhodným výčtem jej věnčících titulů. Kombinace literárněvědného s autorsky tvůrčím může být pro básníka krkolomná. Ale auta vjíždějící do lodí na tom jsou také v jiných ohledech podobně jako předchozí sbírky Petra Hrušky: jsou civilní, nikoli akademické; čisté, neumatlané takzvaným nadhledem; prosté, nezdobené, bez básnického inženýringu. Záda knihy výstižně zajistil Jan Štolba. Skoro není co k nim dodávat. Texty výborně rozvíjejí reprodukce maleb Jakuba Špaňhela z cyklu Benzinové pumpy (2005-2006). Auta pumpy potřebují.

Vozy, vožení se a cizost s výjezdem spojená jsou tu nové. Symbolika cesty v sobě nese pohyb vpřed i unikání, ujíždění i návraty, auto je prostředkem rychlosti a změny výhledu, nepochopitelným technickým monstrem v řetězech i útulným pokojíkem na čtyřech kolech, v němž se lze dočasně ukrýt a být tu „jako doma“. Je ale Hruškovo vidění náležitě rozmazané a rychlené? Co vidí stočeným okénkem? Přesouváme se vůbec? Dálniční odpočívadla vedou mezi bílými pruhy zákonitě k témuž - zejícímu světu, tentokrát nahlédnutému v kratičkých zastaveních i dlouhých chvílích na cestách, s věcmi vyloženými v taškách i objetími v cizích pokojích (Ve středisku, Nocleh). Možná je právě cizost ústředním motivem sbírky, útěšlivý domov jako by byl tentam, zbyla jen cestovní provizoria, diářově naplánovaný telefonát příteli a titulní trajektová absurdita.

Volat Jarka
a předtím si připravit
dva tři důvody
pro které by neměl znova
začínat pít
pokusit se ho přimět k tomu
aby prodal ten dům
aby sešel dolů do zahrady
a nakrmil kočky
v nejhorším mu zase vyprávět
co dělá vítr
právě teď s pugéty šeříku
vepředu u schránek
a pak si do kalendáře poznamenat
volat Jarka

Neubylo ostrosti básníkově postřehu - zdánlivě drobné, zásadní události, ty bouřlivě stojaté vody umolousaného dne (Krupkovitý sníh, Večerní obchod, Úplněk), tmelivě osamoceného soužití (Ledviny, Ptáčci), večerních zpráv, které už nešokují ani neděsí (Co ještě chci), životních příběhů, jež lze vyčerpat vměstnáním do několika veršů (Hlídač, Stěhovák), blízká podstata sveřepého místa (Ostrava – Mariánské hory), hrozivý a vzrušující humor života (Sídliště Kamenec), noční bdění nad horkými těly blízkých Hruškovi jako dříve neuniknou. Jejich šílenost, krása i přirozená pointa jsou přesně uchyceny, aniž by k tomu bylo zapotřebí patosu, uplakané citovosti či marnotratného vršení slov a tropů („moje matka je velmi unavená/ najdete ji vzadu/ leží u odpoledních seriálů“). Šetrný záznam těchto „nešikovných lidských pohybů“ přitom nemusí být syrový. Básnickou figurou je báseň celá.

Pět
Známe ty stoly přes celé odpoledne.
V pět hodin je potřeba někde zjistit
jak dál.
Lidé pijí nesvlečení,
už jdou,
jenom zjistí jak dál.
Hledí do lesku desky,
vlasy jim lezou přes límec,
pak se najednou zvednou,
jako by na něco přišli,
vycházejí ven
a jejich záda
jsou temná jak nikdy.

Schopnost „podat si některou z matných věcí tohoto světa tak něžně a přesně“, učinit z nich to, čím jsou, odhalit je bez přikrášlení, ale nepornograficky – jaksi hned po probuzení, s rozcuchem a bez make-upu, vytrhnout je samozřejmosti („děti se dají přenést/ jsou lehké“), je něčím mnohem víc než jen dobrým pozorovatelstvím, to umí jen výjimečný básník.

Snaží
chlap se
snaží
směje se na děcko
ukazuje na srnky,
má první pivo
hrne ubrus
krčí bundu
jak se
snaží
první pivo
jídelní vůz
mizí v ranním sněhu

V úvodu této poznámky jsem se zmínila o podobnosti Hruškových sbírek: i zde se ocitáme v oněch omílaných pokojích, ve společenství druhého a druhých, kde je prostor vyčleněn pro „ubohé a hrdé věci“, kde se táhnou „stoly přes celé odpoledne“, končící nocovinou, kde se brodíme „papundekly a vodami města“… Petr Hruška má divokou neuspořádanost v oblibě stejně jako dřív. Stejně jako dřív ji umí ztvárnit celistvě, nyní ve třech oddílech (V prudké blízkosti, Nocovina, Ruce v krmítku), ozbrojených stručností a uvozujícím básnickým komentářem. Tentokrát kovověji, opuštěněji, s nadějí na ústupu (i když i tady „psinec marnosti zaváhá tichem“ a planika, červenohnědé vlákno, na dva vykřičníky, je ještě hledána, zůstává rovněž tiché sdílení s lidmi, jakési základní porozumění s odpuštěním).
Básnické dílo Petra Hrušky je podobnost, která nenudí, nudit nemůže.

Ptáčci
Takové ty džbány s jeřabinami.
Celý den
domy narvané k prasknutí
odhodláním být spolu.
Navečer v živém plotu u pošty
neznámí ptáčci tak malí,
že nemohou nic změnit.