Nela Hanelová: Chagallovo štěstí

Dobře utajené štěstí

Nela Hanelová
Chagallovo štěstí
Větrné mlýny, Brno 2009.
60 stran, doporučená cena 99 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

          Nakonec vás ta otázka možná také napadne. Tedy – divil bych se, kdyby ne. Ale pěkně popořadě.
          Uvnitř sbírky Nely Hanelové se zorientujete poměrně rychle. Necelých šedesát bezejmenných básní, a až na pár šestiřádkových útvarů, stále totožný vzorec čtyřverší s posledním veršem stojícím odděleně. V něm se pak poněkud předvídatelně skrývá pointa, rozhřešení, vybroušený okamžik nebo občas… nic takového. Možná se nesluší odkrývat trumfy tak záhy, ale u některých básní na mne toto oddělení působí jako nadbytečné, samoúčelné, respektive sloužící pouze k zachování fungujícího vzorce. Překvapení, po kterém by čtenář během jednořádkové pauzy mohl zatoužit, se zkrátka občas nekoná, a text logicky pokračuje i po tomto přídechu, jako by nebylo dosti na tom, že na konci třetího řádku již podobný účel plní pomlčka. Zároveň na použití jakýchkoli dalších interpunkčních znamének (přiznávám všehovšudy dva vykřičníky, dva otazníky a pět závorek) autorka rezignuje.

 

***

vlastní duši nelze zabít znásilnit
a nejtěžší je sama sobě odpustit
rozpadá se mi jazyk tluče se to ve mně o stěny -

jako by mi vymazali identitu i se všemi kořeny

(str. 8)

 

          Může se tak zdát, že Hanelová nechce opustit osvědčenou šablonu, která - jakkoli většinou dobře fungující – stala by se ve větším rozsahu příliš monotónní. Naštěstí sbírka končí právě v okamžiku kulminace, těsně před bodem, v němž příliv mění se na odliv, těsně před přesycením.
          Útlá kniha je rozdělena do dvou oddílů. Oba kromě působivých názvů nesou ještě podtitul (nebo věnování?), který předesílá zpracovávané téma. V první části, nazvané i proti srsti, se autorka snaží uchopit vlastní kořeny, mládí, dospívání a vztah k rodině, zejména pak k otci. Ve druhé, s názvem v mlhách hustých jako bikava a připsané mé touze z níž jsem svlékla jméno, upírá Hanelová veškerou poetickou invenci téměř bezvýhradně na vztah k dalšímu, bezejmennému muži. A třebaže si budu nyní zdánlivě protiřečit, je pro mne velikým plusem celé sbírky právě toto opakování. Nebo přesněji řečeno vracení se k stále stejnému tématu. Básně Nely Hanelové totiž nejsou založené na používání výrazných básnických prostředků, na efektních konstrukcích nebo neotřelých rýmech, byť i s těmi autorka zacházet umí. Naopak.

 

* * *

mezi námi
žena z Věstonic
mezi námi –

nic

(str. 38)

 

          Hlavním kladem, a pro mne i důvodem, proč se ke sbírce vrátit, je právě hledání té nejzazší meze, na niž lze básně ještě otesat, aniž by přestaly nést své sdělení, aniž by ztratily na své naléhavosti. Hanelová tak znovu a znovu míří na terč, snad nespokojená s tím, že zásahy nejsou do přesného středu. Ono ostatně v takovém očistném procesu, jakým vyrovnávání se s minulými vztahy může pro poctivého básníka být, nestačí trefit jednou. Je nutné znovu a znovu cílit, s restaurátorskou přesností zbavovat se nánosů postupně, postupně loupat cibuli až na slzavý střed.
          A tak Nela Hanelová ve své prvotině zkouší různé variace téhož, brousí, piluje a přitesává slova, aby snad vetknutím zostřené špičky mohla setřást osudové – a to rozhodně ne pozitivní – vztahy. Vypořádat se s nimi. Najít tvář, kterou je možné nastavit světu. Najít tvář, na niž je možné vydržet se dívat v zrcadle. Odžít ty chvíle, kdy i slzy raději spolykány. Vstřebat švy z jizev, lhostejno, jde-li o dospívání, rodinu či partnera.

 

* * *

dodnes krvácím
do té země za kuchyňskými dveřmi za kterými
dědova žena propírá s cizími drbnami
mou první menstruaci –

taková surová necudnost
dospělých žen

(str. 17)

 

* * *

odvézt tě v podstatě kamkoli do Haagu do Achterhuis
jak živořící naděje
odpojit všechny přístroje –

umíralas příliš pomalu na můj vkus

(str. 27)

 

* * *

co na poplach v nich kvílí
žádné nahlas nevypoví
můžu pouze mlčet slovy –

práh bolesti posouvaný po násilí

(str. 43)

 

          Nakonec vás stejná otázka možná také napadne – odkud se vzalo v názvu sbírky ono štěstí? To přece není pocit, se kterým by bylo možné se ve sbírce setkat, byť jen v jediné básni! Myslím, že na hledání odpovědi ani nemusíte studovat díla Marca Chagalla, ostatně mluvíme o knize poezie, proč by tedy nemohlo být interpretací více? Možná bude stačit, když štěstí budeme hledat v tomto případě jinde – po básních, za knihou. Jako to, co teprve přijde, jako návrat k jasným barvám. Štěstí coby nalezení konce minulosti, štěstí coby možnost dívat se dopředu.
          I podobné otázky ostatně Nela Hanelová ve své sbírce pokládá.

 

* * *

těsně před neštěstím zavíráme oči
jako bychom je už cítili
co tě nezabije to tě posílí

ale kde berete tu jistotu že právě mě to právě posílí?

(str. 42)

 

          Myslím, že odpovědí je právě recenzovaná kniha. A pokud se sluší recenzi zakončit trochu obšírněji, pak ještě musím dodat, že už nyní jsem zvědavý na další Hanelové počin, neboť ten by mohl být přece jen tématicky pestřejší i pocitově rozprostřenější. A to je pro mne při autorčině citu pro jazyk a trpělivosti při vybrušování slov do téměř minimalistické podoby hodně lákavá představa.

maeror