Nová adresa v řídce osídlené čtvrti ženské poezie

Hana Hadincová
Terra Incognita
Fotografiemi doprovodili Elzbieta a Michal Barteczko
Dryada, Ústí nad Labem 2005, 63 stran, 289 Kč. Náklad neuveden, vydání první

Jedním z kandidátů na letošní cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku je Hana Hadincová, jejíž prvotinu Terra Incognita vydalo v roce 2005 nakladatelství Dryada. Nad každým novým jménem v poměrně málo obsazené současné české ženské poezii se vyplatí pozastavit, a Hana Hadincová navíc nenabízí jen tento prostý důvod.

Sbírka (název je výpůjčen ze závěrečného verše jednoho z textů) obsahuje tři oddlíly. V prvním, pod názvem stejným jako celá sbírka, najdeme básně nejčitelněji osobní, i když struna intimního vyznávání zní celou knihou.

Přiznaná ženskost

Hana Hadincová (nar. 1973) je autorka, která se nevyhýbá své ženskosti, její pohled je vnímavý, jazyk prokazuje cit pro jemnou zvukomalbu. Ta je spolu s lyrickou obrazností také nejvýraznějším rysem autorčiny básnické výpovědi: texty plynou v bravuře osedlaného jazyka, který slouží jejímu plánu v celé své barvitosti. Přesto jednotlivé básně nevyznívají samoúčelně či pouze formálně promyšleně. Každý verš prokazuje básnickou zralost a uvážlivost (pod spánky spíš mi/v dece z písku/a svět se skládá z vodotrysků/spojených v bodě opěrném/pod proutím hrudi/pod sternem). Lze se dohadovat, že básně nevznikají chrlením, že nad každou z nich byl stráven čas. Pokud jde o básnické vzory, autorka sama se v textu dotýká Jana Skácela, na kterého není těžké usuzovat.
Druhý oddíl, Zoopsychopatologie, je vyznáním obdivu vůči zvířecí říši. Není to však dětská radost z pohledu na ptáčka nebo veverku; Hadincová se zde dotýká unikátních rysů jednotlivých zvířat, jež naplňuje symbolikou síly, obratnosti i slabosti (Vyrovnáš-li se s krokem sloním/ani ti slunce nezacloním/jsem velké zvíře/velké nic/neporadí mi nikdo jiný/jak přežít v kousku slonoviny/na kroužcích/v uších tanečnic). Ježkům závidí obrannou slupku, lituje psího zklamání… V tom všem snadno rozklíčujeme posmutnělé metafory k životu vnímavého člověka, který se nemá kam schovat před sebou samým.
Třetí, sevřený Kalendář, v souladu se svým názvem popisuje měsíce v roce. Zde najdeme básně kratší, akvarelově lehké, plné lyrických obrazů. I zde je Hadincová věrná své zvukomalbě, někde si dokonce hraje v aliteracích (např.: březnová břečka břehy třísní/břemeny přísah/břitý písní).

Příliš mnoho efektů škodí

Kniha zaujme už při prvním listování příjemným formátem 17x10cm, který přímo vybízí k nošení po kapsách. Co do grafické úpravy a obrazového doprovodu však působí poněkud přezdobeně. V textu tu a tam najdeme akcent tištěný zlatem, básně jsou hojně prokládány romanticky stylizovanými, někde až kýčovitými fotografiemi ženských aktů, jejichž autory jsou  Elzbieta a Michal Barteczko. Tyto fotografie bohužel nenabízejí nijak objevný pohled na ženské tělo a mimoděk tak textový obsah banalizují svou líbivostí. Při jejich množství se skoro zdá,  jako by básně byly doprovodem k fotografiím a ne naopak.
Poslední  oddíl, Kalendář, je pak překvapivě tištěn menším písmem, bez prokladu fotografiemi, a texty jsou nahuštěné k sobě. Pokud šlo o umělecký záměr, není příliš zřejmý, spíš to působí tak, že sbírka přesáhla určený počet stran a na konci se šetřilo.

Křest internetovým ohněm

Původním publikačním „domovem“ Hany Hadincové je internet, konkrétně server LiTerra.cz, kde publikuje již od roku 2002. Zde také získala své první čtenáře a dnes tu patří k autorům nejvíce sledovaným a oceňovaným.
Čtenář skeptický k principu publikování na internetu by nepochybně řekl: mezi slepými jednooký králem. Je takový amatérský úspěch skutečně v něčem zajímavý? Nepochybně ano. Jde o autorské předstoupení před publikum věkem, vzděláním i vkusem natolik nesourodé, že v něm mohou snadno zapadnout i texty, jichž by si odborná kritika vážila. Autor uveřejní svou báseň nebo prózu a během několika dní je seznámen s okamžitými reakcemi, které mohou být velmi kladné, ale také velmi negativní. Denně se zde navíc nasbírají desítky textů, i báseň dobrá tak může snadno zapadnout. Hadincová zde však dlouhodobě obstála na výbornou, ve statistikách serveru se dočteme, že její texty jsou nejtipovanější (tzn. čtenáři je nejvíce oceňují). A jak se ukazuje, v tomto případě se porota amatérská s tou odbornou shodla.

Po bok osobitých autorek, které si mezi českými čtenáři našly svoje publikum (z generačně i výpovědí blížších vzpomeňme Věru Rosí), tak přibylo nové jméno.
Přejme tedy Haně Hadincové zájem čtenářů aspoň takový, jaký si získala svou nominací za pozoruhodnou sbírku Troud v roce 2004 její jmenovkyně Hana Fousková.

J.N.S.