Matkodítě uplácané z písku

Viola Fischerová
Písečné dítě
Agite/Fra, Praha 2007. 72 stran, doporučená cena 129 Kč. Náklad 450 výtisků, vydání první.

Jen málokdy se básnířka odhodlá k otevřené zpovědi o svém milostném vztahu, a je-li to zrovna láska ženy k ženě, ba dívce, můžeme takové vyznání považovat málem za raritní. A navíc – pořád ještě odvážné. Viola Fischerová se něčím takovým, jako je tolerance obecenstva k menšinám, pozdvižená obočí nebo kulisní šuškandy nezabývá – nemusí. Na kvalitu její poezie nemá momentální sociální konstelace žádný vliv. Písečné dítě se řadí podobně jako loňský Předkonec mezi vynikající sbírky nejen v kontextu dosavadní autorčiny tvorby. Shodnost pohlaví a různost věku na tom nic nemění. Vyvolávat rozruch okolnostmi netřeba.
Na obálce se dočteme, že se jedná o milostné přátelství dvou žen – hezky, leč nepřesně řečeno. Je to láska. Láska se všemi jejími bolestmi, tělesným mámením, útrapami z odloučení, šílenstvím vzrušení, pochybami o vlastní žádoucnosti, potřebou ochraňovat a hájit a souručenstvím bez výhrad, specifickým, které se zdaleka nevyčerpává na menstruačních potížích.
Sbírku zahajuje báseň jdoucí vskutku k meritu věci – báseň děložní a předporodní, s děsivou první slokou:

Proč jen se usmívají
ty malé hlavy
Už v matčině krvi
a ještě v ráji

(str. 7)

Matčina krev, k smíchu tu není nic. O žádnou idylickou a uklidňující počtenou tu nemůže jít. Viola Fischerová nepíše neprožitou reflexivní poezii, zaznamenává pouze přetrpěné či promilované, bez nadsázky, chlácholivých melodičností či hrubých kartáčů. Co bylo drsné, je jen jako takové připomenuto. Co bylo krásné, je vytrženo vášnivé chvíli ze spárů právě tak, aby ji to nepotrhalo. „Stíny padajících kostelních hodin“ ale číhají všude. Knížka, jako ty předchozí, znepokojuje. A to nejen pozoruhodnou kompozici, která překračuje běžný rámec sbírky milostné poezie. Jak je pro Violu Fischerovou zvykem, vztahových a citových rovin je tu několik – a s nimi se pojí i prolínavost osob a obsazení i básnického pohledu. Neprožité mateřství a bolestně nenaplněný cit k dceři se sjednocuje s nečekanou mnohostrannou láskou k mladé dívce a proniká vztahem k sobě samé – starší ženě, kterou náhlý nával citu obdaří překvapeným omládnutím, ožitím a oštěstěním, i obnovenými obavami a úniky.

…

Žasnu
a sladce se poddávám
svému jinému vlastnímu
tvaru

(str.12)

…

Mému srdci narostly uši
zuby a drápy
lítého tygra

jenž z dálky větří
a sní
jak roztrhá na kusy
kdo by ti ublížil

(str.32)

Přichází v době, kdy už „nechtěla nikoho živého“, a vyvolává zasuté vzpomínky na vlastní dětství, vztahy k jiným, ať už bylo jejich pohlaví jakékoli, vrůstá do hloubky vlastních kořenů. Ta nejistota z náhle ztracené samoty, která se už stala „dýmem“ a „drogou“! Ten návrat nočního bdění a strachu, na které už se rádo zapomnělo! Jen svazek, co je také závazkem, způsobí, že „Ještě večer před zrcadlem/nebyla moje tvář/stará“.

I sněhová
by hřála tvá nahá dlaň
mé prsty v rukavici

jak vždycky dáváš
víc

i díru v nové bundě
mému psovi
 
(str.41)

Kdo je tedy matka, kdo dítě? Kolik je tu žen, dívek, adoptivních či nenarozených dětí? Několik, mnoho, jedna jediná. Všechny jsou touženým písečným dítětem, které se rozsype jako sen, zhmotní jako duna a ožije v podobě dívky. „Co všechno se tu sešlo“, píše se v jedné z básní – několikero zjizvených dětství a lásek, které – nutně – skončí. Začíná se porodem, končí smrtí.

Anna Nymová