Pročpak by ses zabíjel? Zabije tě poezie…

Miroslav Fišmeister
Ten stolek je nízký!
Petrov, edice Nezavedení, Brno 2005. 234 stran, 140 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

To okno je malé!
Carpe diem, Brumovice 2006. 200 stran, 159 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Ten člověk je kverulant. To musí napadnout každého, kdo si vedle sebe položí obě sbírky třicetiletého brněnského básníka, spojené kromě pěkné úpravy a příhodného formátu (zde je třeba chválit zejména nakladatelství Carpe diem, které následovalo již stanovenou formu zaniknuvšího Petrova) také názvy, kterými se pomocí vykřičníků dožaduje sluchu jakási stížnost. Tedy buď autorovi nic není vhod, anebo se nám tu předkládá koncept, což je věc u básníků méně obvyklá; koncept, který nese prvky humoru.

Ten stolek je ještě způli hravý

K tomu, abychom mohli rozsoudit takové úvahy, je ale třeba začíst se. A tak se hned během několika úvodních textů první knihy (která je vlastně souborem tří sbírek pod hřbetem jednoho svazku) ocitneme ve světě, kde věci i prožitky mají nové odstíny a téměř pohádkově a jako na běžícím pásu se dějí věci zhola nemožné; západy slunce jsou z bílých cihel (str. 78), kameny spínají své ruce k modlitbě (str. 126) a Touha je stejně marná jako doufat/že ti jablečný princ poblije sako (str.70). Takřka na každé straně tu číhá neobvyklé přirovnání, obraz nebo vynalézavý minipříběh. V první knize ovšem ještě nejsou před čtenářovu obraznost kladeny úkoly tak těžké:

Tvé vlasy
Východ slunce
Obrovský kůň
dýchá
na zasněženém poli (str. 29)

Nacházíme hravá otáčení významu (Pád ze schodů/nebo schody z pádu? – str.23), citace detektivního původu (smrt v Sheffieldu – str. 27), motivy vln, moře, cest (všude a často), odkazy na sci-fi nebo v textu zabudovaná anglická slova či celé anglicky psané básně, jejichž společným jmenovatelem je silná zvuková složka.
O něco složitější pro okamžité uchopení je druhá kniha Stolku, Okna v kapsách mého imaginárního Sheffieldu. Připomíná scénické poznámky jakéhosi fantaskního představení:

Socha se při přelézání plotu
znovu zasekla v drátech
Příště už štafetový kolík
přiveze loďkou (str.89)

Vše se tu děje v přítomném čase. Máme možnost být přímými svědky, vznášet se nad herním plánem Fišmeistrova světa. Tu se ocitneme v perspektivě neživého předmětu, tu mžikáme s řasami neznámé dívky. Obraz střídá obraz – a jimi se provlékají určité opakující se motivy, které zabraňují tomu, aby se celek roztříštil v nesourodý kaleidoskop. Především je tu tušená postava „pořizovatele záznamu“, tedy autora, který se sice vyhýbá obnažující ich-formě, ale jehož citové zabarvení zahaluje většinu textů jakousi vědoucí posmutnělostí. Když říká: Tím, že své smutky umíš pojmenovat, je jenom zvětšuješ (str. 116), není důvod, abychom mu nevěřili. Jinak bychom také nenacházeli texty zabydlené truchlivými pahýly stromů, šílenými kopci, zkamenělými slzami nebo srdci – kameny a kamennost jsou tu vůbec častým motivem. Zajímavé je, že básník jejich použitím obratně (nebo intuitivně) balancuje na hraně sentimentálního kýče, aniž do pasti spadne. Záchrannou brzdou je i tady obraznost, která vše včas otočí k nesamozřejmosti, k obrazům útle osobním:

záhadností prošíváš nejbližší pole:
ale tak poetickou,
že bažanti, dokončení jako sníh
přicházejí složit ti k nohám
zeleň zahranou na kamenných píšťalkách (str. 137)

Třetí kniha, která dala sbírce jméno, se od scénických poznámek částečně přesmykla spíše k fotografii krajiny nebo cestopisu, pořizovanému nejspíš na palubě pomyslné lodi. Časté jsou motivy břehů, moře. Občas nás autor i tady zkouší z ukrytých odkazů – tak tu narazíme na Baker Street a musíme vzpomenout nejslavnějšího detektiva. Ovšem složitost Fišmeistrova světa se v této části už počíná dotýkat meze, která může být pro čtenáře nesrozumitelná, do sebe obrácená:

Raketa poháněná zkapalněným pyžamem
se supravodí za ruku s mňoukáním.
Trolejbus nečekaně uhnul. (str. 188)

Bez klíče, který leží mimo náš dosah, můžeme tu vrtět hlavou nad (možná domnělým) surrealismem nebo se trápit nepochopenou patafyzikou, zatímco pravda se zřejmě skrývá někde docela jinde. A právě tady strmí mez autor-čtenář, kde ten druhý je nutně odsouzen k (dez)interpretaci.

To okno je docela zastřené smutkem

Přelistujeme-li do autorovy druhé knihy, To okno je malé!, dle předpokladu čteme výše zmíněné složitější texty daleko častěji. Jsou už pravidlem, nikoliv výjimkou, a během čtení tak vlastně probíhá souboj o čtenářovu zarputilost a ochotu nevzdat se. V Okně totiž už je třeba přijmout jako přirozenost znásobený výskyt nezvyklých obrazů, střemhlavé zákruty v ději i lomenou a tónovanou perspektivu autorova světa. Ber nebo nech být:

Všichni jsme pravou nohou blíž
k páteři ohně
k bláznům a dětem
dětem a bláznům
k naprostému osamění (str. 48)

A naprosté osamění Fišmeisterovi opravdu hrozí. Nelze totiž vždy počítat se soustředěným čtenářem, a soustředění je tu nezbytným předpokladem. Zejména to platí pro závěrečné celky Kniha o Murphym a Kniha o Murphym 2, kde se texty dále krátí a zakrucují. Ve srovnání s prvotinou je však výrazně obtížnější celá sbírka. Lineární příběh se objevuje jen výjimečně, děj je zkracován často do podoby po sobě jdoucích podstatných jmen. Samozřejmě i tady nacházíme „oddechový čas“ v podobě pitoreskních spojení (vycpaná králičí nora/v níž pulzuje dozvuk hodinek, str. 159), nápaditých her a hříček se zvukovou podobností nebo aliteracemi (kopřivopřísežný vzduch, str. 51, Planetárium prahne/po pleši (prašného) pomeranče, str. 47). K angličtině se přidala němčina, přibyly odkazy na paleontologii a zahustilo se i v zoologii. Nechybí tu ovšem ani ani humor nebo ironie, při jejichž vystopování a uvědomění už zpětně dovedeme lépe porozumět důvodům, proč jsou obě básnické knihy pojmenovány právě tak, jak jsou, tedy s patrným nadhledem:

I když jsem ti
už 494 bodů neodpověděl
v tom, jak si podpírám hlavu,
také něco je. (str. 179)

Zmíněná větší obtížnost tkví i v celkovém tónu knihy. Více se dozvídáme o básníkově nitru, které zjevně nepostrádá složitost a zranitelnost, již nacházíme tak nahusto ve všech textech; s básníkem se melancholicky pohybujeme ve vlnách (častý výskyt lodí, ostrovů, labutí, podmořské fauny) nebo padáme do strnulosti (i zde se vrací kameny). Fišmeister často pojmenovává odstíny samoty či smutku a v některých textech se navíc objevují motivy samoty zapříčiněné, tedy postrádání někoho, kdo není, kdo odešel, po kom se stýská. Tím výpověď nabývá na patrné intimitě:

S pavouky a labutěmi
učím břečťan sladce šplhat
ale ty odcházíš
vzdaluješ se
jsi pryč
(str. 93)

Kniha tedy i v tomto případě hraje roli jakéhosi poetického deníku, záznamu o viděném a prožitém. To je pro poezii obecně naprosto typické, tedy potud žádný údiv. Co je ale jiné – voyeury v básníkově životě se v tomto případě nestaneme, dokud nepřivykneme jeho světu, jeho obratnému převtělování do zvířat, živlů, do předmětů. Musíme se stát aspoň polovičními fišmeistry, abychom se tady neztratili – a odměnou za takové úsilí nám bude odhalená krajina za zrcadlem, kam bychom sami dozajista netrefili.

Pročpak by ses zabíjel?/Zabije tě poezie…(str. 59)

Ne, Fišmeistrova poezie nezabije. Možná zmate, jistě překvapí, občas rozesměje a často okouzlí. A jak už bylo na počátku naznačeno a nyní na mnoha příkladech doloženo – zajímavé na reflexi obou jeho knih je paradoxně to, co ji komplikuje: že dezinterpretace tady nehrozí. Ona je jedinou, nevyhnutelnou realitou čtenáře. Budiž tento text tedy chápán spíše nerecenzně, jako pozvánka k samotné četbě textů Miroslava Fišmeistera, neboť ty si svou ojedinělou poetikou a košatou básnickou imaginací pozornost rozhodně zaslouží.

J.N.S.