V tichu potemnělého domu

Milan Děžinský
Přízraky
Host, Brno 2007. 74 stran, 139 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Jakkoli by k tomu mohl název nové sbírky Milana Děžinského svádět, přízraků se tentokrát bát nemusíme. Již názvy tří částí knihy (Noční hlídka, Božské stvoření a titulní Přízraky) dávají tušit, že půjde spíše o setkávání se se stíny otázek, které navštěvují básníka povětšinou v tichu potemnělého domu. V přímé konfrontaci s nimi autor neuhýbá, neschovává se za obecná pojmenování, a zůstává tedy sám k sobě navýsost poctivý, nicméně staví se jim dvěma velmi odlišnými tvářemi.

Pro první, častěji zastoupenou polohu, jsou typické výrazné obrazy:

Rozkvetlá koruna jako korál,
V němž vášní hučí podmořské včely.
Včelí jazyk je vyděrač.

(str.40)

Někdy jsou tyto obrazy vrstveny v množství možná až příliš strhávajícím pozornost od obsahu k formě, pokud se ale večtete, má každý z nich své místo a svojí historii. Při prvním letmém čtení z odstupu, na jeden nádech, mohou ale prosakující se vrstvy odradit, nicméně i v nedoostřených konturách jsou Děžinského básně rozpité snově, přízračně.

V této poloze také autor velmi často svými obraty a přirovnáními odkazuje na životní projevy v různých přechodových fázích: šelestí v mateční vodě (str.13), bledé klíčky hrachu (str.15), ohromnou bliznu nebo plod / co se brzy vysemení (str.17), kuklená kolébka, snubní komůrka (str.42), křeč mouchy na okenní římse (str.22), hmyz skuhrající shnilým krovem (str.27). Z dalších konotací pak lze usuzovat, že básník po třicítce (snad mu můžeme přiznat ročník 1974) jejich prostřednictvím intenzivně nazírá na své existenciální směřování. V jediné slině smířený s koncem mládí i neodvratitelností stárnutí, Děžinský vyzrále ochutnává tuto rovinu přízraků:

KAPSA VĚTRU

Obnažoval jsem pařez.
A to houževnaté dřevo utíkalo,
zahýbalo různými směry…
V té díře se pak objevila
vlhká kapsa větru –
můj poklad, dyšný šelest,
moje koncentrovaná krev,
lesklá a pádící k duši;
všechno to, co bylo,
z čeho jsem ukut, čím hašen,
kým loven v každé roční době;

v té díře, s mokrýma rukama,

nesrozumitelný sám sobě.

Poměrně zajímavě, možná až kontrastně, vyčnívají pak ze sbírky básně, ve kterých se autor dokázal od své dominantní obraznosti oprostit, aby našel polohu jinou, mnohem civilnější. V těchto básních nejsou jeho spoluhráči jen snové přízraky, ale často i žena a syn, a právě díky nim neluštíme najednou rozpitý rukopis akvarelu, ale pevné kontury zlehka nahozené perokresby. Tato poloha pak Děžinskému velmi sluší, a jenom ilustruje fakt, že kvalitní poezie obstojí i s minimem básnických prostředků, opřená o sílu a pravdivost výrazu:

ŘÍJEN

Poslední, co ještě zbývá,
jsou jména. Ten prastarý vítr
je obrací jak střešní tašky.
Šelestí suché listí.
Ze stromů odlétají nažky,
lepí sirup pryskyřice.
Pomatený hmyz
hledá teplou škvíru,
co připomíná pysky květin.
Blány podzimu visí ve stromě
jak deky z paland.
Někteří jsou smutní.
Pozorují z okna děti.
Za tříkolkou se vlní šála.

Možná můžeme litovat, že podobných básní není ve sbírce více, ale je poctivé zároveň přiznat, že právě rozpoznatelnost daná silnou básnickou osobností v soudobé české poezii pohříchu často schází.

Inu, tyto Přízraky vás – i přes výraznou obálku - možná na první pohled nepřivábí, ale byla by to škoda, protože Milan Děžinský přispěl do své kolekce poezie další zajímavou sbírkou, a nepřímo tak potvrdil, že nominace na Magnesii Literu v roce 2004 nebyla náhodná. Osudem podobně zralých sbírek ale bývá, že musí trpělivě čekat na stejně zralého čtenáře, na čtenáře s identickými zkušenostmi, který se stejnou trpělivostí a poctivostí, s níž autor píše, půjde autorovi vstříc.

maeror