Haiku v cajku

Jiří Dědeček
Haiku haiečku
Galén, Praha 2008. 96 stran. Náklad neuveden, vydání první.

Na úvod bych měl dvě historky, jednu mám z první ruky, druhou z druhé (second hand). Kdysi na škole nám zadával Michal Koleček seminární práci ze současného umění: „Minimální rozsah práce jsou dvě haiku. Ale musí to být dobrá haiku.“ Nikdo si na to netroufl (a to studenti architektury patří určitě k nejdrzejším). Všem bylo jasné, že snadnější bude napsat „klasickou“ mnohastránkovou seminárku. Druhou historku si s dovolením vypůjčím od Antonína Límana (Pár much a já, Praha 1996, str. 9-10). Japonský prozaik Ibuse Masudži prý řekl: „Víte, já jsem se vždycky chtěl stát básníkem haiku, protože si myslím, že haiku je vrcholná forma japonské literatury, ale dobré haiku vám přijde tak jednou za rok, a tak jsem musel začít psát prózu, abych se uživil.“

Jiří Dědeček mnohokrát dokázal, že naplnit jakoukoliv básnickou formu mu není zatěžko. Jeho sonety a překlady písňových textů jsou v mnoha ohledech virtuózní. Po formální stránce nelze jeho haiku ani haiečku nic vytknout. Základní schéma haiku go/šiči/go (pět/sedm/pět) porušuje jen u několika mála básní (a kdo to nebude přepočítávat, ten si toho nevšimne). Pro podtržení vyznění básně občas rýmuje. Což je jedna z berliček pro překladatele haiku, která má nahrazovat zvukomalbu japonštiny – ta rýmování nezná. Dědeček ukazuje, že řemeslu rozumí a ovládá je. Problém je jinde. Dobré haiku chodí jednou do roka.

To tvrzení je samozřejmě přehnané. Bašó by tak mohl napsat jen necelou třicítku dobrých haiku. Ale krátkost haiku klame a není snadné tuto formu naplnit poezií. Již jednou se Dědeček uchýlil ke krátké formě ve sbírečce Můj vůz (Dědeček, J.: Můj vůz, Praha 1999), ve které publikoval postřehy zapisované do notesu na palubní desce automobilu. Už tam zařadil do knihy (i když v tzv. kolibřím vydání) vedle velmi podařených „kusů“ i ty, které měly snad zůstat raději ve voze. Přitom „materiálu“ je v nové sbírce požehnaně – na každé stránce jsou hned dvě haiku či haiečku nad sebou. Vždyť by stačilo jedno.

Rozhodně ale nechci čtenáře od Haiku haiečku odrazovat. Píšu tuto recenzi jen s určitou lítostí, že sbírka mohla dopadnout mnohem lépe, kdyby autor nebo redaktor tolik nehleděli na množství. Méně je skutečně někdy více, což u haiku platí dvakrát.

Nykos