Cempírek rafinerijní, nikoli však rafinovaný

Jan Cempírek
Rafinerie
Labyrint 2005, edice Fresh, 315 stran

Edice Fresh nakladatelství Labyrint vyvrhla k čtenářským břehům další rybu s cedulí „zcela čerstvé“. Tentokrát je to Rafinerie Jana Cempírka. A začerstva, hned jejím přebalem, jsme poučeni, kam že knihu máme vřazovat. Je to trainstory, vážení přátelé. A taky nepůvodní kombinace literárních klišé. Kúúúpte si falešnou jízdenkúúúú! Kúúúpte si falešnou jízdenkúúúú! Návod k její výrobě, jímž se můžete řídit díky záložce, bude nejspíš to jediné, čím vás kniha obohatí.

V „nové edici pro nové texty“, naplněné zatím prózami Šimona Šafránka, Tobiáše Jirouse a Marka Epsteina, tentokrát debutuje cestovatel, fotograf a novinář, reklamní textař, pouliční muzikant, sběratel map… - a nově také romanopisec, ročník 1970. Hltal nejspíš Škvoreckého (na lákavém přebalu je pěkná kresba saxofonu), Kerouaca (nohy ovšem stíraj rosu na kolejích, nikoli prach R66), Bravíčko (sexuální scény připomínají šustivé zasvěcovací komiksy, které nám po revoluci zpříjemňovaly hodiny pěstitelských prací) a řadu knih pro dospívající ­- a byla to naneštěstí inspirativní četba.

Život Jana Cempírka přitom rozhodně neobestírá nuda – procestoval svět, a své CV tak obohatil o mnohá barvitá povolání. Škoda, že si ze svých zkušeností pro literární zpracování vybral zrovna adaptovanou roadstory - příběh dvou mužů a jedné dívky, cestujících na falešné jízdenky Evropou. Nečekejte víc než avizovanou „volnost na kolejích“, která se ve sledu cestovatelských příhod ponejvíce projevuje předvídanou švédskou trojkou, a z ní plynoucích vztahových komplikací, občasnou hulbou travky a kradením melounů ze zahrad spořádaných a nudných, ach, tak nudných občanů, kteří necestují vlakmo, a neokusí tudíž plody skutečného Života. Dramatické, až akční vyústění, ve snaze o cyklickou konstrukci románu naznačené už v úvodu, způsobí toliko povytažení obočí o patro výš.

Ostatně stavba příběhu začínajícího větou „Jaro toho roku stálo tak nějak za hovno“ je vskutku omletá – o to víc by se měl mít autor na pozoru, když jí využije, a nabídnout jakousi kompenzaci: strhující děj, komplikovaný vývoj charakterů postav, ohromující kresbu prostředí nebo aspoň věrohodné dialogy. Rafinerie se ale neospravedlňuje, naopak, křečovitě se drží svého: ve vyprávění se průběžně střídají všechny hlavní postavy, aniž by se ovšem Cempírkovi dařilo je autenticky vykreslit prostřednictvím jejich promluv – kapitolek románu, označených příslušnými jmény hrdinů. Čech Michal mluví „uvolněnou“ nespisovnou češtinou, čímž se liší od Norky Agnes a Francouze Pierra,  toho od křehké Agnes odlišuje žel jen mužský rod; ji od zbytku seriálových hrdinek s tajemstvím, dlouhými vlasy a pohnutou minulostí (znásilněna uhratým výrostkem) neodlišuje nic. Ovšem dočkáme se i vět jako: „Co je to AP a kde kurvafix leží – ta Paříž? Město s nadejchanými mraky a plujícími skvrnami Zeppelinů? Kam se poděli ti barevní lidé, rušný bulváry, nádražní repráky s chraplavými výzvami?“ Hrdinové jezdí nejspíš pendolinem, s poruchovostí je potřeba počítat. V lingvistice se tomuto jevu říká code-switching.

Debutovat románem, navíc románem hned o třech stech stranách, lze považovat skoro za statečnost. Asi není možné nezakuckat se špičatými kostmi tohoto velkého sousta: blbé ale je, když kromě zmíněného míšení jazykových kódů v rámci jedné repliky nastane po pár stranách také  kontaminace narativních postupů, což se Cempírkovi přihodilo: míchání časových perspektiv působí přinejmenším zmateně. Kromě trpné doslovnosti („…Věděla jsem, že nejdůležitější výzvou mého života bude boj o sebe samu a boj se všemi, kteří by se mě kdy pokusili zahnat do nějakého kouta bez možnosti obrany. Už nikdy se nenechám srazit na kolena, maminko. Nikdy.“) pobaví zralejšího čtenáře i zástupné (nejen vedlejší) postavy, které vzhledem k multikulturnímu prostředí, do něhož Cempírek děj zasadil, mají zřejmě nést jakési národní charakteristiky, případně nálepku „lidského typusu“.

Jako by je vytesal: tvrdá sexbomba Jacqueline, protipól to citlivé Agnes, umí žít a využít. Pierre, jehož předobrazem byl stejně jako Michalovým nejspíš částečně autor sám, jak se na základě poskytnutých indicií zdá, řeší svůj vztah k materialistickému otci (fogy, fogyho, fogymu), zástupci kategorie „byznysmen s bourákem“. Agnes nachází mezi pražci a s mikrofonem v ruce ztracené já. Nemusíme se o ně bát, loutkovití hrdinové opět nastoupí kýženou cestu sami k sobě – po krátkém zaváhání/odloučení/odcizení se znovu vydávají na nádraží. Zadostiučinění pro ty, co se bojí létání.

Kniha by si bezpochyby zasloužila větší redaktorskou pozornost (Petra Niederlová), protože nezdařilým formulacím bylo obětováno příliš mnoho prostoru (namátkou: „jeho do okolí vyzařující pohoda“, „začala jsem mu třást hlavou jak semišovým míčkem“, „má mysl sklouzla na dnešní večer“, „smyslná existence“ místo smysluplná); také anotace na zadní straně obálky je neforemná.

Abych Janu Cempírkovi jen neházela hnůj zpátky do stáje, je vcelku nasnadě, že oddechový příběh vybudovat umí, píše s příjemnou lehkostí, na prvotinu ojedinělou, a snaží se nenudit - do posledního dechu. Myslím, že Rafinerie si může získat řadu příznivců v řadách roztoužených adolescentů či, chcete-li, „fríčkařů“, „travelerů“. Věřím, že právě jim je kniha – a možná i edice Fresh - určena, takže je skoro všechno v pořádku, zvlášť s ohledem na to, že čitelná kniha pro mládež s přijatelnou mírou svobodářské pózy českou literaturu už dlouho nepotkala.

  „Čau, ty starej pardále,“ a on hned ví, o koho se jedná, a huláká: „No ty ještě žiješ, prevíte jedna foťácká?“

Chytla jsem ho vztekle za spacák. „A co tobě – dělit se o holku si jiným – to ti přijde normální, nebo nenormální, he?“

Uvadal jsem do dřímoty. Cejtil jsem, jak se mi myšlenky propadaj spirálovitě stále do větších hloubek, za víčky mi vířily mozaiky barev a psychadelickejch představ. Z dálky mi dolehl k uším zvuk nový desky, kterou Houba nasadil do přehrávače.

Houba řekl: „Něco se s tebou děje- chceš nějak pomoct?“
Ech – hovno! Jak mi můžeš pomoct, barmane, když já sám nevím, co mi schází?!

A vzrůstá ve mně stále silnější nenávist k otci, který píchá sekretářky a ani se neobtěžuje to skrývat, pociťuji nenávist k mámě, která dělá, že nic nevidí a raději si pořídí psa, a stoupá ve mně nenávist k tomuhle podvečeru, který se vleče jak spráskanej pes smradlavými kanály.

Jak dlouho sem už chodím hrát? A kolik lidí jsem na těchto dlaždicích už poznal, kolik cizinců mi dalo svou minci? A celou tu dobu jsem měl Rafinerii za zády. Nikdy jsem nestál čelem proti ní, ale hezky hřbetem otočeným k jejímu tělu! Proč jsem se na ni nikdy opravdu nepodíval?  (…) Žádný zaprášený Notre Dame, ale Rafinerie je bohyní pařížských baskerů. Chyba, Joshuo, tvoje chyba. Proto jsme dnes zapíjeli s Dragem svobodu a proto ti už Hester nepatří. Je snadné urazit bohyni!

Teď nevím, co mám na to říct, ale Agnes se nadzvedá, pokládá mě pomalu na záda, stáčí se do dolní poloviny lůžka, přes hlavu si přehazuje tenkou peřinu a bere si mého šroubováka do úst. (…) A zatímco Agnes pohybuje pomalu hlavou nahoru a dolů, přejíždím rukou po jejích pevných vlasech a oba cítíme, že to není jen tak obyčejný kouření péra po dobrým flámu, ale přijímání jednoho druhým.

A abych to trochu narovnala, přidám citát z rozhovoru, který Cempírek poskytl serveru e-dovolena.cz:

Jak si přestavuješ typického čtenáře Rafinerie?
Román jsem sice nepsal se záměrem na určitou cílovou skupinu, řečeno marketingově, ale kniha nejspíše zaujme středo –vysokoškoláka, který si sebou bude chtít vzít něco k počtení do vlaku, nebo na brigádu do zahraničí, na koleje a tak. Pokud si někdo Rafinerii přečte a pak bude mít přání prásknout do bot a vyrazit na cesty, budu úplně nadšen a bylo by to pro mne tou největší odměnou.

Anna Nymová