Komu to koště patří

Emil Hakl
Let čarodějnice aneb Civilní dobrodružství
Argo, Praha 2008. Obálka, ilustrace a graf. úprava Pavel Růt. 268 stran. Doporučená cena 298 Kč.

Tentokrát nese Haklovo alter ego několik přezdívek, jimž vévodí Pyšan, nicméně jeho pravé jméno se nedozvíme. Zvědavost nevyvolávají ani tak Pyšovy skutky či nečinnost, ale to, co - a hlavně jak - o něm zůstane utajeno.  Děj byl čarodějnickým koštětem odmeten z hlavní koleje. Způsob vyprávění a jeho jazykové ztvárnění tu mají navrch.

Prozrazeno bude pouze, že náš Pyšan rozhodně není Karel, jak na něj sveřepě poštěkává jeho workoholická nadřízená z nejmenovaného periodika, v němž se podobně jako dříve hrdina románu Intimní schránka Sabriny Black ocitá. Prostředí reklamek či médií je Haklovi a jej zastupujícím románovým „já“ opět blízké, také proto, že oba lze – do jisté míry – ztotožnit. Oproti autorovi rozsáhlého románu z roku 2002 je ovšem pisatel Letu čarodějnice (kdoví, koho z aktérů lze k titulní pohádkové postavě přiřadit) o kus zkušenější prozaik – umírněnější v rozsahu, méně rozvleklý, a o to košatější, leč přesnější ve výrazu, metaforách, nadsázce. Poslední zbytky jakékoli ukoptěné snahy symetricky pobavit (především sebe) byly zatlačeny důslednou snahou o změny intenzity a hloubky textu, což není snadné, jestliže se toho v rámci syžetu zrovna mnoho neodehraje. Pyšan pracuje, jezdí na kole, obcuje s marihuanou a sleduje filmy, zdá se, že má o něco více rád lidi (rozuměj, stal se s věkem tolerantnějším, resp. už okolím nepohrdá tak okatě, což o všem neznamená, že by ostatní nebyli neustále terčem vypravěčova zesměšňování), udržuje legrační vztahy hraničící s přátelstvím (jež je, zdá se, podstatnější než sex), posléze se ocitá v Lisabonu, kde zažívá cosi jako dobrodružství, načež se opět vrací do lůna Prahy. Toť vše. Kdo má hakloviny rád, porozumí. Kdo ne, možná se bude trochu nudit. A věrní čtenáři autora nedávno zfilmovaných Rodičů a dětí nebo povídkových létajících objektů se budou nejen opakovaně vznášet, ale ocení řemeslnou práci prostou upocenosti.

Čtenářovu potřebu rozuzlení, jasné zápletky či vymezeného ústředního dramatu Hakl uspokojovat odmítá. Na otázky proč nebo kdo neodpoví. Vše je stejně nedůležité – popis cesty tramvají či hospodského posezení, zachycení telefonátu s kamarádkou jako pobývání v Lisabonu, exotického co by se za nehet vešlo, ale i suchá deskripce napadení neznámého smrada v supermarketu či nalezení mrtvé matky a praktických otřesností s tím spojených. Ačkoli se nezpozorované pobodání u pípající kasy průběžně vynořuje a opět mizí, jako by na sebe chtělo více upozornit, odpíchnout se od něj směrem k nějaké dějové lince nelze. Začátek jako konec. S tímto zarovnáním, pohrabáním děje, jež o to výrazněji kontrastuje s vypravěčovým verbálním burácením, souvisí také prohloubená záhadnost a izolace „já“ od ostatních aktérů. Víme jen tolik, aby to stačilo na udržení zájmu o Pyšanovo – v podstatě nikterak strhující – mrcasení. A dlužno dodat, že takřka osteoporoticky průsvitná kostra románu dává definici tohoto žánru docela zabrat.

Jak se kdo jmenuje a zda nějaké označení nese, je pochopitelně jedno: hrdinové se – z hlediska dnešního uspořádání světa poněkud bezcílně a mimoběžně –  komíhají Haklovým panoptikem nahlíženým s ironickým pousmáním, znechucením – i (možná nověji) s jistou dávkou dojetí a okouzlení. Tak docela vytrženi z civilního světa ale nejsou. Možná jen o něco úsměvněji nakládají se svými životy nebo si toho aspoň víc všímají. Ale taky, taky se snaží.

Znejistělý Pyšan se vrací domů a po postupném zpomalení za postupného zpětného zrychlování opět kamsi psavě nastupuje („Jsem půl frajer, půl břečka, snažil jsem se vyjádřit středně uvolněným postojem, udělám si svoje a jdu“).  Emil Hakl vidí stejně dobře a zachycuje stále lépe („Není to ve způsobu, ale v intenzitě.“). Možná je to tím, že se Jan Beneš u žití baví, ať už to v něm vře nebo jenom pobublává.

Olga Stehlíková

Pozn. red.: Recenze byla psána pro Pražský deník, kde také vyšla. Ve Wagonu nyní nabízíme její nezkrácenou podobu.