Lekce o tvořivosti poháněné vědou

Miroslav Holub
Maxwellův démon čili O tvořivosti
Československý spisovatel, edice PULS, Praha 1988

Útlá knížka kapesního formátu, který charakterizuje edici PULS Čs. spisovatele, přináší sedm esejů o člověku a psaní, o tvořivosti, lidské potřebě vtělovat myšlenku do formy, a především o tématu autorovi nejbližším: o souvztažnosti umění a vědy.

Miroslav Holub se do moderní české poesie zapsal jako autor, který neopakovatelným způsobem skloubil kariéru vědce, imunologa, a úděl básníka. Jeho poetika je tím také definovaná. Píše úsporným, k pointě směřujícím stylem, s důrazem na smysl textu. Mnohé básně jsou vlastně úvahy, založené na znalosti lidského údělu z té až buněčné, nejzranitelněji tělesné stránky. Holub-básník není přitom přespříliš filosofický, jeho poetické zamýšlení nepostrádá humor a nadhled.

Jako esejista si tuto devizu převážně drží. Ve své knize esejů se obrací především k tvořivosti samé a jejím zákonitostem. Dovozuje, odkud se tvořivost bere a kolik činí její podíl ve výsledné kvalitě literárního díla. Zamýšlí se nad tvůrčím psaním, jeho složkou talentovou a řemeslnou - tedy nad tím, kolik lze naučit a kolik musí být "shůry dáno". Nevyhýbá se ani praktickému zhodnocení, že práce a čas strávený cizelováním díla jsou autorovi v podstatě k ničemu, pokud se mu nepodaří překonat osobní nebo lokální úroveň známosti - zkrátka pokud skutečně neprorazí. A přirozeně dochází k tomu, že to se podaří jen zlomku ambiciózních mladých autorů, bez ohledu na rostoucí množství škol a kurzů tvůrčího psaní.

V souladu se sebou samým se posléze zaměřuje především na hledání analogie mezi tvorbou volnou a vědeckou, s paralelami tu zjevnými, tu spíše osobními, ale především se zaměřením na poctivost a snad i osobní odpovědnost autora za dílo, jeho smysl a případnou hloubku:

„Když budeme porovnávat na jedné straně kvalitní vědeckou literaturu s nudnými články, opakujícími známé skutečnosti, a když současně postavíme vedle sebe strmé básně s plochými, lenivě a nesdělně tekoucími strofami, nemůžeme než dojít k závěru, že společným jmenovatelem kvality je snaha objevovat – objevit něco malého, co zůstane s námi a bude budit naši pozornost i v budoucnu, za jiných situací, v jiném kontextu. Mám pocit, že touha po těchto malých objevech a předpovědích je primární motivací jak vědecké, tak básnické činnosti.“ (str. 75)

Pokud bychom už chtěli Holubovi něco v rámci textu vytýkat, pak by to snad bylo až přílišné opírání o autority. Místy text připomíná spíše skutečně vědeckou, kompilační práci, s uváděním širokého spektra zdrojů, podporujících autorova tvrzení. Jaksi se zdá, že sám za sebe by nerad něco sebejistě tvrdil, zvlášť v tak diskutabilním oboru. A přestože je Maxwellův démon knihou skutečně útlou, najdeme v ní žánrově ne zcela sourodé texty. Některé mají tón dobrého nedělního novinového fejetonu, jiné jsou skutečně hutným shrnutím autorova mnohaletého zkoumání.

Ve svém celku je ale kniha zajímavým a precizně soustruženým klíčem k literární tvorbě, nabízí mnohá uvážlivá východiska a náměty k přemýšlení.

J.N.S.

Miroslav Holub (1923-1998)

- básník, esejista, překladatel a lékař-imunolog
- vydal řadu básnických sbírek, mezi jinými "Achilles a želva" (1961), "Jdi a otevři dveře" (1962), "Zcela nesoustavná zoologie" (1963), "Ačkoli" (1969), "Interferon čili O divadle" (1986), "Sagitální řez" (1989), "Syndrom mizející plíce" (1990)
- jako prozaik zaujal cestopisnými eseji, např. "Žít v New Yorku" (1969), publikoval také kratší prózy a fejetony
- byl přeložen do více než čtyřiceti světových jazyků