Mé jméno je Karneval

Jackson C. Frank
Blues Run the Game
Sanctuary Records 2003

Jackson C. Frank patří k tragickým postavám americké hudby. Smutné je už to, že většině čtenářů jeho jméno nic neřekne - přestože ho Bert Jansch, největší osobnost skotského folku a spoluzakladatel kultovní skupiny Pentangle, označil za „absolutního génia“ a navzdory faktu, že Frankova první a jediná dlouhohrající deska, produkovaná na důkaz úcty a obdivu samotným Paulem Simonem, ovlivnila skoro každého, kdo v 60. letech brnkal na akustickou kytaru.

Abychom si uvědomili míru prokletí tohoto zvláštního člověka, musíme se vrátit do jeho dětství. Jackson C. (zkratka jména Carey) se narodil roku 1943 v Buffalu ve státě New York a vyrůstal na venkově, v Elyrii ve státě Ohio. Už jako šestiletý zpíval v kostelním sboru, kterážto průprava je na jeho pozdějších nahrávkách dobře patrná. V deseti nebo jedenácti letech se s rodinou vrátil zpět do Buffala, aby tu začal navštěvovat právě otevřenou školu. „Ta nová škola byla z cihel, ale měla dřevěný přístavek, kde se vyučovala hudební výchova,“ vzpomínal Jackson na událost, jež mu tak brutálně zasáhla do života. „Přístavek byl vytápěný velikým kotlem. Jednou během vyučování kotel vybuchl. Ten den jsem málem umřel. Většinu mých spolužáků to zabilo. Než se mi popáleniny zahojily, strávil jsem sedm měsíců v nemocnici.“

         Všechno zlé je ale pro něco dobré, a tak se Jackson během těch sedmi měsíců ve špitále naučil hrát na kytaru. V roce 1957 se zatím neznámému hudebnímu amatérovi poštěstilo potkat Elvise Presleyho. Stalo se tak při výletě Jacksonovy rodiny do Memphisu a existuje i vzácná fotografie, na které se Elvis tyčí vedle svého nervózního fanouška jako správný dívčí idol - v červených plavkách a s bílým ručníkem přes nahá ramena. Rokenrolový král se zřejmě nikdy nedozvěděl, že pózoval s budoucím kolegou, nicméně na Franka měly Elvisovy vypalovačky zásadní vliv. V šestnácti založil s kamarádem bubeníkem rokenrolové duo a i když záhy nato přesedlal na technicky jednodušší model osamělého trubadúra, podobně jako Bob Dylan nikdy nezapřel své prvotní okouzlení memphiským beatem.

         Když se trochu otrkal ve folkových klubech rodného města, rozhodl se v roce 1960 natočit prvních pár písniček. „Začal jsem vášnivě sbírat staré skladby z občanské války a některé z nich jsem chtěl nahrát. Pamatuju se, že mě studio stálo 7 dolarů.“ Pořídil celkem sedm nahrávek, z nichž zamýšlel sestavit album s názvem Peaches & Crust. Vinou okolností ale tyto písně vyšly až na dvojcédéčku Blues Run The Game z roku 2003.

         Aby se nějak zabezpečil, podal si začínající hudebník přihlášku na Gettysburg College, obor žurnalistika. Jakmile však v roce 1964 dovršil 21 let, naskytla se mu další možnost, jak si obstarat živobytí. Za svůj starý úraz totiž od pojišťovny dostal (nezdaněných) 110 500 dolarů. Utratil je stylově - zašel do autosalonu, koupil si jaguar a s kumpánem Johnem Kayem (pozdější člen skupiny Steppenwolf) vyrazil na tah do Toronta. Po návratu z Kanady nechal psaní pro deník Buffalo Evening News, jímž si do té doby vydělával, a nasedl na loď plující do Anglie. Zamířit k britským ostrovům tehdy mezi mladými americkými folkaři patřilo k dobrým mravům. Všem ostatním tu připravil půdu Paul Simon, který se v červnu 1964 jako první vydal zkusit štěstí do klubů „rozhoupaného Londýna“, natočil za mořem sólovou desku a domů se vrátil jako ostřílený performer. Následovala černošská zpěvačka Dorris Hendersonová a od dubna 1965 bylo na britské folkové scéně možné sledovat slibně se rozvíjející kariéru Toma Paxtona, jehož vtipné popěvky u nás inspirovaly například Karla Plíhala.

         Také kariéra Jacksona C. Franka zprvu nabírala správné obrátky. Sice tvrdil, že do Londýna jede hlavně „kvůli auťákům“, ale pro jistotu si s sebou vzal i kytaru. A zanedlouho poté, co na přelomu března a dubna 1965 vstoupil na anglickou půdu, se mu v hlavě začala rodit píseň, kvůli které si ho lidé dodnes pamatují. Jmenovala se Blues Run The Game, vyprávěla o tom, že blues na člověka sedá, ať je kdekoli, a brzy se dostala do repertoáru většiny Frankových kolegů i rivalů (za všechny jmenujme Simona & Garfunkela a Nicka Drakea). Dost možná šlo o jeho úplně první skladbu - každopádně se mu hned zpočátku podařilo trefit hřebíček na hlavičku s takovou razancí, že měl po zbytek své umělecké dráhy problém překročit vlastní stín.

         Podařilo se mu získat angažmá v jednom z nejoblíbenějším zapadáků v londýnské čtvrti Soho - v restauraci a ilegální herně Les Cousins, kde se na pódiu střídal s plejádou mladíků, jejichž jména dnes patří do folkové síně slávy: Bert Jansch, Donovan, John Renbourn, Al Stewart, Roy Harper, Ralph McTell a další. Všichni dohromady si říkali Class Of ’65, a byl to skutečně silný ročník. Stanice BBC o něm dokonce natočila dokument s názvem Meeting Point, díky němuž se zachovaly vzácné záběry Jacksona C. Franka, hrajícího zadumaný kousek Just Like Anything. Mimochodem, tento film byl dlouho považován za ztracený - dokud ho někdo v archivu znovu neobjevil pod chybným označením „dokument o železnici“.

         Už v dubnu 1965 se Jackson seznámil s Paulem Simonem a Artem Garfunkelem. Simonovi se jeho věci líbily natolik, že se rozhodl stát producentem Frankovy debutové desky. Eponymní album Jackson C. Frank bylo natočeno ani ne za tři hodiny ve studiu firmy Columbia na New Bond Street a vyšlo v prosinci 1965. „Vzpomínám si, jak jsem se během hraní a zpívání skrýval za zástěnou, protože jsem byl trochu nervózní a nechtěl jsem, aby mě někdo viděl,“ přiznal se písničkář po letech. Současně s dlouhohrající deskou přišel na trh singl s kapelovou verzí písně Blues Run The Game, jejíž sólová varianta album zahajovala. Byl to skvělý debut, který se sice špatně prodával, ale zasáhl celou generaci britských a amerických muzikantů. Kromě úvodního hitu obsahoval i nezvyklou píseň My Name Is Carnival, předjímající záhadnou náladu myšlenkových motanic, do nichž se koncem 60. let zapletla Frankova sužovaná mysl.

V Les Cousins hrál Jackson do roku 1967 a pak se vrátil do Ameriky. Po vzoru mnoha jiných příslušníků generace květinových dětí přesídlil do umělecké kolonie ve Woodstocku, stal se redaktorem časopisu Woodstock Week a oženil se s bývalou modelkou. V létě 1968 se nechal přemluvit starým známým Alem Stewartem, aby ještě jednou navštívil Anglii a pokračoval tu v nastoupené dráze. Uspořádal turné, na němž ho mimo jiné doprovázela Joni Mitchellová a britská folkrocková atrakce Fairport Convention. Ale pokud to měl být jakýsi comeback, tak se příliš nepovedl, přestože se Jackson v té době dostal i do pořadu slavného diskžokeje Johna Peela na Radiu 1 a tím si získal další posluchače. Problém byl v tom, že hrál stále stejné věci ze svého jediného alba, a co se týče nových písniček, jeho nejbližší si už začali všímat něčeho podivného.

Al Stewart tyto skladby popsal jako „naprosto nesrozumitelné... vztek duše vyzpívaný na plné pecky a jinak mlácení prázdné slámy. Prostě to nefungovalo. Podle jedné rezenze patřil na psychiatrův gauč. Za chvíli to obrátil zpátky do Woodstocku, protože neměl kšefty.“ Téhož roku začal Jackson C. Frank v Anglii natáčet druhou desku. Zůstalo však jen u hrubé skici, protože „mě osobní a soukromé záležitosti donutily skončit uprostřed rozdělané práce a vrátit se do Států.“ Tímto momentem jeden z nejnadanějších autorů a interpretů své éry de facto uzavřel svou kariéru. Co se vlastně stalo? Jeho malý syn zemřel na cystickou fibrózu a manželství se rozpadlo. Jackson se nervově zhroutil a musel být hospitalizován. Od té doby to s ním šlo rapidně z kopce, celý jeho svět se sesypal jako domek z karet a citlivý umělec ztratil smysl života.

         „Zlomilo mi to srdce. Nemohl jsem zpátky. Přišel jsem o kytaru. Byl jsem zbaven svéprávnosti. Řekli mi, že jsem paranoidní schizofrenik a jednali tak se mnou, jenže já nebyl blázen. Za všechno mohlo to mé trauma.“ Po několika nedobrovolných pobytech v ústavech pro duševně choré se z něj stala skutečná troska, která se nedokázala znovu zařadit do společnosti. Kvůli starému zranění při výbuchu školního kotle začal mít problémy se štítnou žlázou, a tak se oteklý a zmatený toulal Amerikou a přežíval na ulici. Vlastní rodina si myslela, že zemřel. Někdejší přátelé se o jeho osud příliš nezajímali. Naštěstí se našel člověk, jemuž se podařilo něco, co lze bez nadsázky nazvat zázrakem.

         Folkový fanda jménem Jim Abott si v jednom newyorském antikvariátu všiml desky Ala Stewarta, na jejímž obalu bylo věnování od Ala - Jacksonu C. Frankovi. Dal si pět a pět dohromady a dovtípil se, že bezdomovec Frank rozprodává své osobní věci, aby měl na chleba. S pomocí antikváře ho vystopoval a přivedl ho zpátky „mezi živé“. To už ale nebyl ten starý Jackson, mužný bohém s pevným a zvučným hlasem. Doba strávená na dně se na něm hrozně podepsala. Při přestřelce mezi pouličními gangy přišel o oko a když zpíval, zněl zlomeně a drsně. Abott mu sehnal ubytování, kde jinde než ve Woodstocku, přiměl ho znovu psát písničky a také natáčet, i když pouze pokojové demosnímky. Uvažovalo se o realizaci nového alba, takový zápřah by však už Jackson popravdě nebyl schopný zvládnout. Pár let nato, 3. března 1999, tento nedobrovolný ahasver zemřel. Nejucelenějším dokumentem o jeho pozdější (jakož i předešlé) tvorbě tedy zůstává dvojcédéčko Blues Run The Game, vydané v roce 2003 labelem Sanctuary. Najdeme na něm všechny dochované záznamy Frankovy hry a zpěvu: kompletní album Jackson C. Frank z roku 1965, singl z téže doby, sedm skladeb z nerealizované prvotiny Peaches & Crust, pět dříve neuvěřejněných nahrávek z roku 1975, kdy už bylo na nešťastném muzikantovi znát, že prochází jakýmsi soukromým peklem, a tři další kousky z téhož natáčení, které byly objeveny čirou náhodou - když zvukaře napadlo pustit pásek z druhé strany.

Oprostíme-li se od neodstranitelného šumu, můžeme si díky důkladnosti kompilátorů vychutnat i údajně navždy ztracené vysílání rozhlasové stanice BBC, během kterého Frank mimo jiné výborně podal desperátskou odrhovačku o Jessem Jamesovi nebo Leadbellyho žalozpěv In The Pines, jemuž se mnohem později dostalo nečekaného vzkříšení na posledním albu Nirvany. Nejsilněji ale působí předsmrtné nahrávky z let 1994 a 1997. V prvním případě šlo o zmíněný pokus natočit ještě jednu regulérní desku a zbytek pochází z amatérského záznamu, pořízeného v kuchyni Frankova bytu ve Woodstocku. V tom zničeném, rezignovaném a ledově monotónním zpěvu je cosi podmanivého, strašně lidského a zároveň děsivě odlidštěného. Jako by interpret ztratil veškeré zábrany a s vědomím krátícího se času se na kost obnažil. Pusťte si dojemnou píseň (Tumble) In The Wind o pokaženém životě anebo ponurou baladu Halloween Is Black As Night o malých zabijácích v rukou velkých diktátorů a pochopíte. Po zádech vám přeběhne mráz a budete chtít, aby se pravda opět zahalila do smířlivého hávu, jaký jí umí ušít například tolik vyzdvihovaný Paul Simon.

Michal Bystrov