Slibuju vám, že budete zpívat

Leonard Cohen
Live Songs
Sony Music / Columbia 1973

LP Live Songs z roku 1973 je nejméně známým albem kanadského písničkáře a básníka Leonarda Cohena. Vzhledem k tomu, že tento proslulý autor vydal za celých 40 let pouze 14 desek, je vcelku zvláštní, že by některá z nich mohla zapadnout. Přesto zná Cohenovu první živou nahrávku málokdo a kdo ji chce mít ve sbírce, musí ji shánět na internetu nebo po antikvariátech.

„Live Songs představovaly velmi zmatené a bezcílné období,“ přiznal Cohen v jednom z pozdějších rozhovorů. Zmatek začíná už s kontroverzním obalem, na kterém je vyzáblý donchuán zachycen s cigaretou v puse, opřený o vykachlíčkovanou stěnu (že by pánské záchodky?) a s oholenou hlavou! Velká část jeho fandů dodnes žije v mylném dojmu, že synovec vrchního rabína Kanady se dal na indickou filozofii až v 90. letech, kdy odešel do buddhistického kláštera na horu Mt. Baldy poblíž Los Angeles. Nicméně pravda je taková, že se tímto směrem ubíral už od počátku své hudební kariéry. Neměl však v úmyslu přecházet na jinou víru, spíš ho lákalo poznání nových obzorů: „Nikdy jsem to nebral tak, že studuju zen. Ani mě nenapadlo měnit náboženství. To, které jsem vyznával, mi vyhovovalo. Takže se jednalo o něco navíc.“

                Stejně tak málo lidí o Cohenovi ví (i když vzhledem k náladě jeho písní to asi nikoho nepřekvapí), že odjakživa trpěl těžkými depresemi. Na desce Live Songs toto neviditelné břímě leží jako černý mrak a opravdu si nelze nalhávat, že jde o pouhý splín. Temnější album nenatočil - což ovšem neznamená, že bychom všechny jeho tituly museli naházet do jednoho pytle. „Dostal jsem dopis od dívky z Německa a byl to jeden z nejdojemnějších vzkazů, co jsem kdy četl. Psala o svém příteli, který zemřel na rakovinu a když umíral, poslouchal pořád dokola mé písně, aby utišil bolest. Možná že ty písničky mají něco společného s melancholií, ale do deprese by vás přivádět neměly.“

                Další věcí, která vás hned na první pohled zaujme, je zvuk alba. Zastřený, připomínající pirátské nahrávky z mnohokrát přemazaných magnetofonových pásků. Stejně zní původní deska z roku 1973 i její novodobá reedice na cédéčku. Sklepní sound jen podtrhuje ponurou atmosféru, jež se v roce 1972 vznášela na Cohenových koncertech v Evropě. Londýn, Brusel, Paříž, Berlín - tam všude měli diváci možnost nahlédnout do zmatené duše, jež pomalu, ale jistě ztrácela sílu, vyplýtvanou na natáčení slavné trilogie Songs Of Leonard Cohen (1968), Songs From a Room (1969) a Songs Of Love And Hate (1971). „Myslel jsem, že po Songs Of Love And Hate už žádnou desku neudělám,“ svěřil se Cohen po letech. Ve skutečnosti udělal ještě dvě v podobném duchu, načež se mu s příchodem 80. let podařilo najít nový smysl v elektronickém šansonu.

                Výběr skladeb na albu Live Songs je ještě nečekanější než jeho obal, zvuk a atmosféra. Deska začíná Minutovým prologem (Minute Prologue), v němž autor monotonním hlasem deklamuje: „Vyslechl jsem všechny tvé námitky, slyšel jsem všechnu tvou bolest, a mám pocit, že je jedno, co pro tebe udělám. Stejně se to vrátí. Ale zatím ti mohu ulehčit, jsem blázen, když si myslím, že ti mohu ulehčit touto písní.“

                Cohenova vlastní tvorba je tu zastoupena výhradně písněmi z jeho druhého, tehdy ještě aktuálního alba Songs From A Room, kterému vévodily hity Bird On The Wire a You know Who I Am. Bird On The Wire (Pták na drátě) měl řadu variant a jemné odlišnosti v textu živé a studiové nahrávky svědčí o tom, že mu Cohen nehodlal dát definitivní podobu ani tři roky po vydání oficiální verze. Na skladbě You Know Who I Am je fascinující, s jakou elegancí se její tvůrce v refrénu dopustil zdánlivě absolutního rýmu, jenž však zní obyvatelům anglicky mluvících zemí naprosto přirozeně, jako dvě různá slova: „You know who I am, you’ve stared at the sun, well I am the one who loves changing from nothing to one.”

               Zastavme se na chvíli u písničky s názvem Nancy. O tomto mistrovském dílku by se dal napsat samostatný článek (a také byl napsán - viz červencové číslo časopisu UNI nebo internetová adresa http://www.michalbystrov.cz/pribehypisni.htm). V našem zamyšlení se spokojme s poznámkou, že z koncertní verze jde člověku mnohem větší mráz po zádech než z originálu a že se jedná o příběh skutečné dívky, která měla všechno, co si mladá žena může přát, a přesto jednoho dne vyvěsila telefon, šla do koupelny a brokovnicí si ustřelila hlavu.

                LP Live Songs je obdivuhodně vyvážené; po silných zážitcích přichází uvolnění, například v podobě instrumentální improvizace na jednoduchý mollový motiv z písně You Know Who I Am. Obrátíme stranu a čekají nás hned dva úchvatné momenty: Story Of Isaac a Don’t Pass Me By (A Disgrace). Story Of Isaac je jedna z nejpůsobivějších písniček Leonarda Cohena. Existuje i skvělá coververze od Suzanne Vega, ale autorské podání nic nenahradí.

                „Dveře se zvolna otevřely - vešel otec. Bylo mi devět let. Tyčil se nade mnou, modré oči mu svítily a mluvil ledovým hlasem. Povídá: ‘Měl jsem vidění, a víš, jak jsem pevný a zbožný, musím udělat, co mi bylo řečeno. A tak jsme se vydali na horu, já běžel, on šel, a jeho sekera byla ze zlata.“ Skladba je obžalobou staré generace, která je v zájmu čehosi a kohosi ochotna ukřižovat své nástupce. „Vy, kteří stavíte ty oltáře, abyste na nich obětovali své děti, už to nedělejte. Úklad není vize a vy jste nebyli vyvoleni démonem ani bohem.“

                Píseň Please Don’t Pass Me By (A Disgrace) je jedinečná už svým rozsahem. Američané tento útvar nazývají „rap“ (nezaměňovat se stejnojmenným hudebním žánrem). V podstatě se jedná o dlouhý monolog, který tentokrát začíná slovy: „Kráčel jsem po New Yorku a náhodou jsem vrazil do člověka, co šel přede mnou. Ucítil jsem kus lepenky, kterou měl na zádech. A když jsme přecházeli zebru, přečetl jsem si, co na ní stálo: ‘Prosím, nechoďte kolem mě, jako bych byl vzduch - já jsem slepý, ale vy vidíte...“ Zahnul jsem na Sedmou ulici, a když jsem došel na Čtrnáctou, uviděl jsem na rohu různě zmrzačené postavy; byla to škola pro handicapované. A byli tu mrzáci, lidé na vozíčcích a o berlích a sněžilo, a já měl pocit, že celé město zpívá: ‘Prosím, nechoďte kolem mě, jako bych byl vzduch...’“

                Ze skromného popěvku se pozvolna stává mohutně skandovaná hymna, doprovodní muzikanti i někteří diváci tleskají do rytmu a zpívají s sebou. A hvězda na pódiu přikládá pod ohněm: „Vy si tu teď sedíte hluboko ve svých sametových křeslech a říkáte si: ‘No jo, on tam mluví o něčem, co mu zrovna přijde důležité, ale my tohle nikdy zpívat nebudem.’ Ale já vám slibuju, přátelé, že to budete zpívat. Možná ne dneska večer, třeba ne zítra, ale jednoho dne padnete na kolena a já chci, abyste znali text, až ten čas přijde. Protože vy si to budete muset zazpívat, budete se to muset naučit. Takže, v té písničce se říká...“

                Neodbytná, důrazná a znepokojivá. Taková je tato skladba i celá deska, která vznikla z mocné vnitřní nejistoty, aby i po třech desítkách let mohla dráždit každého, kdo ji najde v zaprášené výprodeji. „Jeden z důvodů, proč koncertuji,“ svěřil se Cohen, „je skutečnost, že při tom potkávám lidi. Beru to jako takový průzkum, víte, připadám si jako při vojenské operaci. Nestojím tam jako civilista, mám pocit, že mám přesné instrukce. Aby se operace zdařila, je nutné seznámit se s tím, jak lidé přemýšlejí a jednají. Pro mě je naprosto určující, jak se zrovna cítí, protože mám za úkol předat jim co nejvíc informací a udělat to pořádně. Takže když zjistím, jak na tom lidi v té dané chvíli jsou, je pro mě mnohem snažší odhadnout, co jim vůbec můžu říct.“

                Album Live Songs je tedy zkouška - Cohena i těch, kdo ho poslouchají. Nikdy nebude působit jako cosi jasného, celistvého, dokončeného. Je to výpověď o daném stavu věcí, dokument, cesta a ne cíl. A proto je dobře, že se v obchodech tak špatně hledá. A proto je dobře, že se pořád ještě sem tam někde objeví.

Michal Bystrov