Fotograf smutných pohlednic

Ivan Blatný
Melancholické procházky
Melantrich, Praha 1941

 

Snad jednou, příteli, sám na ulicích Brna,
pod nebem plným hvězd, na kterém stejná luna
se stále usmívá na naše zakletí,
ten most a tento kout, v pavoučím stříbře šerý,
ten most a tento kout budeš tu viděti
očima některé mé teskné atmosféry.

Zastav se na chvíli! V noci tu člověk slýchá
zdaleka hvízdat vlak a dlouze rachotit,
rachotit blíž a blíž – a dál – až zase klid
se kolem rozhostí a přísvit zlého ticha.

A dole na řece jak na hladině vína
ze džbánu komína pár jisker dohasíná.

(str.13)

Druhá sbírka Ivana Blatného vyšla v roce 1941, tedy v době, kdy mu bylo dvaadvacet let. Srovnáváme-li ji opovážlivě hned a bez úvodu s pozdními texty, vydanými v roce 1987 pod názvem Pomocná škola Bixley (Sixty-Eight Publishers, 1987, editorem byl Antonín Brousek), vidíme autora poeticky skokově odlišného, ale v jednom přece snadno rozpoznatelného: v pozornosti k detailu.

Častým a tolerovaným „přečinem“ básníků je fixace na sebe samé; svět je jim prostředkem k nalezení nových úhlů pohledu na vlastní, důležitější a centrální svět prožitků. Samozřejmě i mladý Ivan Blatný, později bojující s obtížnou duševní chorobou, viděl a soudil svět skrze vlastní prožívání. V textu je ale především patrné něco jiného – ochota dívat se, pečlivě zaznamenávat okolní dění a vycedit z něj detaily, určující momenty, a ve výsledku tedy tvarovat citlivě podrobný obraz města, které Ivan Blatný miloval, narodil se v něm a jemuž v Melancholických procházkách složil hold: Brnu.

Jak procházíme jednotlivými texty, jako bychom kráčeli v básníkových stopách: můžeme pozorovat různou denní i večerní dobu a různá období roku tak, jak v době Blatného mládí pozměňovala tvář moravské metropole a jejího okolí. Básnický jazyk je maximálně zvukomalebný, vázaný verš promyšlený a občas snad až příliš jemně zdobený snovými metaforami, jako by autor toužil vytvořit líbivé pohlednice. Je ale třeba si uvědomit, že hlásit se k impresionismu se v té době ještě nepokládalo za hřích a mladý básník se tak přibližoval nejen vlastnímu cíli, ale i dobovému vkusu. Ke skutečnému přesycení romantikou ale naštěstí během četby vesměs nedochází, neboť jímavá slova zbavuje možné banality básníkova nepředstíraně skutečná a tíživá melancholie, rozpoznatelná v soustředění na motivy večera, noci, podzimu a především všudypřítomných mlh. Ty zahalují kontury básní do závojů tísně, kterou známe tak dobře a o mnoho civilněji z pozdějších prací.

Petrov je zamlžen a tolikerý dým
obetkal jeho sad a jeho štíhlá křídla,
drobounký šedý déšť zní z nebeského zřídla
a měkce dopadá, zatím co odjíždím.

Jak popelavá síť se snáší na Dornych,
na rachot vozíků, na nehostinné střechy,
na pusté hotely, na domy bez útěchy,
na tmavé kořalny, ze kterých páchne líh.

Kamenný svatý spí a neruší mu sen
nad uschlou kyticí Ponávka s vlaštovkami.
Vše mizí v soumraku, když jdete někdy sami
procházkou po  po Mlýnské kol malých kaváren.

A přece miluji ty staré kulisy,
jež vidím z vagonu na mostě přes Koliště:
dřevěné pavlače, hospůdku, pařeniště
a všude na plotech omšelé nápisy.

Jako bych zvolna šel Svitavskou ulicí
a viděl před sebou světélko semaforu
a slyšel stěkat psy ze zahrádek a dvorů
na tebe, měsíci, na tebe, měsíci.

Asi šest komínů, z nich čtyři dýmají,
od řeky vane chlad a a zdá se růžověti.
Pletivo kolejí, pár hrajících si dětí,
poslední rybáři na jejím okraji.

(str.60)

Z pohledu moderního čtenáře a v kontextu s další tvorbou Ivana Blatného jsou možná Melancholické procházky nejméně čitelné, impresionismus a romantické kulisy se v současné tvorbě přežily, neumíme je tedy už snadno číst. Přesto jde o sbírku natolik osobitou a neobvyklou, že se vyplatí zastavit se u ní a přemýšlet o způsobu, kterým vznikala.
Iva Blatný nežil příliš společenským životem a lze si tedy snadno představit jeho zamyšlené toulky uličkami a zákoutími, kde se mu přímo před očima vynořovaly strofy budoucích textů.
Kdo Brno nenavštívil, bude se po přečtení Melancholických procházek cítit ne-li patriotem, pak aspoň zaujatým turistou. Turistou možná čekajícím na soumrak a déšť, aby skutečně poznal posmutnělou tvář města, které básník postavil svými texty pomník.

A nakonec nelze než dopřát sluchu autorovi samotnému. K tématu smutku a melancholie v tvorbě se vyjadřuje ve článku, který vyšel v roce 1942 jako Blatného reakce na kritiku – a také poté, co byly Melancholické procházky oceněny v lyrické soutěži Melantrichu první cenou:

„Takřka obecný je názor, že poezie nemůže být „zcela pesimistická“; recenzent v ní hledá náznak nějakého „životního kladu“; neotvírá-li se nad ní nějaká světlejší perspektiva, neví co s ní, proč by měla tedy existovat. Málokdo si uvědomuje, že umění nemusí sloužit životu. Umění není žádný doplněk života, nejsou to poznámky na jeho okraj. Obejde se bez starosti o svou úlohu. Je prostě zde, skutečnost rovnocenná životu, nepochopitelná jako on, obklopené stejnými temnotami, a přináší nám okamžiky uvolnění i tehdy, když se nesnaží v bezbřehém moři tmy a nevysvětlitelnosti rozsvěcovati světla tzv. „jistot“.“
(Texty a dokumenty 1930-1948, Atlantis, Brno 1999, str. 72)

J.N.S.

Ivan Blatný (1919-1990)

Syn básníka, prozaika a dramatika Lva Blatného, překladatel a autor veršů pro děti, člen 'Skupiny 42'. Jako dítě záhy osiřel, ve škole se mu příliš nedařilo, přesto po reálném gymnáziu nastoupil do Brna na filosofickou fakultu. Druhá světová válka jeho studia přerušila, po ní se už do školy nevrátil. Na jaře roku 1948 odešel do Anglie. V první polovině padesátých let byl spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa, v té době se už projevily jeho psychické potíže, diagnostikované jako paranoidní schizofrenie, v jejichž důsledku se posléze musel podrobit ústavnímu léčení. Od roku 1954 byl trvale internován. V průběhu léčby stále psal, dochovala se však jen část textů, mnohé byly ztraceny díky tomu, že jim personál léčebny nepřikládal význam. Zemřel v Colchesteru na rozedmu plic 5. srpna 1991.

Bibliografie

Paní Jitřenka (1940), Melancholické procházky (1941), Tento večer (1945), Na kopané (1946), Hledání přítomného času (1947), Jedna, dva, tři, čtyři, pět (1947), Stará bydliště (1979), Pomocná škola Bixley (1987), Jsem nyní se všemi (1996)