32. svátek lužickosrbské poezie aneb Jak se stát čestným Srbem

     Začínat reportáž od lesa je riskantní podnik. Čtenář dnes nemá na nic čas, natož aby se prodíral hustníkem úvodů a geografických reálií. V tomto případě si ale dovolím učinit výjimku. Odhaduji totiž, že když se řekne Srbové, vybaví se průměrnému Čechovi dovolená v bývalé Jugoslávii. Mně se donedávna vybavili příbuzní z tatínkovy strany a nejasné mýty o původu naší rodiny. Dnes se mi ovšem zcela konkrétně vybavuje barvitý prodloužený víkend, který jsem coby „mladá básnířka z Prahy“ strávila v Lužici.

Budyšín. Ve městě poezie, pod městem rozvodněná Spréva.

V kouzelné zahradě básníka Beno Budara - Benedikt Dyrlich, dlouholetý organizátor Svátku lužickosrbské poezie. Básník, autor krátkých próz, překladatel, publicista. Okouzlující společník.

     Tedy, aby bylo jasno: vším je vinen básník Milan Hrabal. Nadšení pro Lužici a lužickou srbštinu jej postupně proměnilo v dokonalého vyslance této země, jejíž větší část dnes náleží k Německu, konkrétně mezi Sasko a Braniborsko. Milan Hrabal mi tak dlouho líčil krásy srbštiny, srbské kultury a především srbské poezie, že jsem dojatě souhlasila, když vymyslel, že mě navrhne coby jednoho z českých zástupců na letošním, 32. ročníku mezinárodního festivalu srbské poezie. Pravda, kromě příjmení jsem tam vyrazila vyzbrojena toliko nadšením, několika málo básněmi a kufříkem nezbytných dámských propriet. Vše tedy bylo nové a inspirativní. A já doufám, že něco z toho bude nyní nové a inspirativní i pro vás.

Vlevo český básník Milan Hrabal, vpravo jeho srbský protějšek, Benjamin Nawka. Střídání jazyků.

Vzácné literární setkání. Jazyk, který mohu zatím jen cítit, kterému nerozumím, se náhle stal zcela průzračným. Měrana Cušcyna.

     Vše přirozeně začalo příjezdem do malebného Budyšína. Budyšín neboli Bautzen, milí nepoučení čtenáři, toť centrum Horní Lužice. Pro jedince, kteří v zeměpise tíhnou k doslovnosti, je to tedy centrum té Lužice, která je blíž k našim hranicím. To jen abyste věděli, že se nemusíte plahočit daleko; z Liberce to máte vlakem kousek. Česká literární výprava ve složení Ivo Harák, Radek Čermák, Milan Hrabal a autorka této reportáže, byla prakticky ubytována v centru města a odvedena na první vycházku po okolí. Příznačně šlo o hřbitov, Mikławšk, jakousi zdejší variantu pražského Slavína. Naším průvodcem a rovněž klíčovou osobou celého festivalu byl Benedikt Dyrlich, významný srbský básník a rovněž charismatický vypravěč. Jeho kulturně-historickým výkladům jsem naslouchala okouzleně; zprvu, přiznávám, mi šlo především o nesamozřejmý zvuk hornolužické srbštiny. Srbština se jeví mému českému uchu jako ševelení řeky, která pramení kdesi v Polsku a protéká přes Rusko a Slovensko, aby tu a onde strhla do proudu oblé kamínky a jemné traviny, a nakonec si zachutnala po svém. Chvíli se člověku zdá, že v ní rozumí všemu, a pak se náhle ztratí a přistihne se při tupém přikyvování cizince, kterému je hloupé přiznat, že neví, zda se mluví o švestkách nebo o šamotu. Inu, bez učení to nepůjde, s pokoutně naučenou slovenštinou tu našinec zkrátka nevystačí.

Vlevo ukrajinský básník a překladatel, Grigorij Movčanjuk, vpravo Beno Budar, náš charismatický hostitel. Zcela vpravo dole fotograf Maćij Bulank ze Serbskich Nowin.

Básnické noční toulky. Budyšínský hrad.

     První skutečně literární festivalový program proběhl v pátek v podvečer v mimořádně příjemném duchu, v domě dalšího zdejšího významného básníka, Beno Budara. V zahradě jeho domu v Horním Hajnku se sešlo publikum pestré co do věku i rodného jazyka, a tak se téměř každý autor musel při autorském čtení překládat. Pravda, místní mají výhodu: prakticky každý tu mluví stejně bezchybně srbsky jako německy. A tak jsem dolovala bídné relikty gymnaziálních znalostí a vděčně přijímala tlumočnické služby jazykově vybavených kolegů Čermáka a Hrabala. V rámci autorského čtení tu vedle sebe vystoupili zástupci starší, střední i mladé literární generace. Pro představu jmenujme například Tomasze Nawku, Grigorije Movčanjuka, Petera Huckaufa, Měranu Cušcynu a Benjamina Nawku. Čtení v soukromé zahradě má nespornou výhodu: nehrozí tu strnulost ani povinná úcta. Prostředí je neformální, a právě v tom duchu pak probíhá celé čtení.

Serbski ludowy ansambl. Sobotní večer. Na pódiu hudební těleso Kupazukow, za okny provazy deště. Může být kulturní povodeň silnější než vzpoura vodního živlu?

Další člen české literární výpravy, básník a literární kritik Ivo Harák.

     Kromě pohostinnosti pána a paní domu jsme rovněž těžili z toho, že v těsném sousedství bydlel jeden z největších srbských klasiků 20. století, Jurij Brězan. Laskavostí jeho snachy byli jsme vpuštěni i do jeho domu, mohli jsme se nenechavě probírat autorovou knihovnou a bloudit v poetické členité zahradě, která mu byla inspirací.

Na kulturní střídačce. Kajetan Dyrlich, Jan Měškank, Benjamin Nawka a autorka této reportáže. Jeden bez druhého se neobejdeme. Bude se číst srbsky, německy i česky.

Mezi slovem zpívaným, čteným a hiphopově rytmizovaným došlo i na tanec. Katarina Procházková. Jméno jejího tanečního partnera mi bohužel zůstalo utajeno.

     Sobota. Měla být rovněž prosluněně kulturně-literární, ale zasáhlo nevypočitatelné počasí. Od rána nás pronásledoval déšť tak prudký, že se v něm prakticky nedalo chodit, natož postávat v obdivu nad čisťounkou lokální architekturou. Přechodně jsme se ukryli v Serbskim muzeju, kterým nás podrobně provázel Tomasz Nawka. Jenže po hodině a půl se nedalo nic dělat, museli jsme přebíhat na generálku do Serbskeho ludoweho ansamblu. A zrovna v té chvíli se živel utrhl ze řetězu. Jako by se rozhodl, že básníci jsou nejpřesvědčivější, když jim teče do bot.

V dešti i lidová zábava musí pod střechu. Blunjanski kwas.

Sobotní maratón čtení a hudby zakončil večer mladých autorů magazínu http://www.literarny-konopej.de/

     Důkladně navlhlí literáti tak měli možnost v průběhu večera opakovaně dokázat, že jim jde o poezii více než o vlastní (a nakonec i cizí) pohodlí. Přestože hbití organizátoři převeleli velmi rozumně veškerý program z ostatních promokajících lokalit Budyšína do budovy Ansámblu, nebylo jednoduché ignorovat hasičské sirény, které doprovázely mluvené i zpívané slovo stále naléhavěji. Nebylo snadné odtrhnout se od moderních komunikačnch zařízení, která průběžně doručovala špatné zprávy z českého území. Ale kulturní duch nakonec zvítězil a program trval celý podvečer a večer až do noci. Na pódiu se střídala lidová hudba v původní i moderní úpravě, klasika i hip-hop, zněly verše v srbštině, němčině, polštině, ukrajinštině, slovinštině i češtině, tančilo se a zpívalo. Svých patnáct minut slávy zažili i skutečně mladí autoři ze zdejších škol a končili jsme až po půlnoci projekcí představení Rote Handschuhe polsko-německé autorky, Urszuly Usakowske-Wolff. A venku zatím rozvodněná Spréva brala břehy i se zahradami.

Nedělní básnické vyznání u hrobu významného srbského básníka, dramatika a prozaika Jakuba Barta-Ćišinského na hřbitově ve Wotrowě. Čte polsko-německá básnířka Urszula Usakowska-Wolff. Napravo od ní překladatel Radek Čermák a Benedikt Dyrlich, vlevo náš báječný průvodce Alfons Lehmann-Wićaz, Grigorij Movčanjuk a německý spisovatel Peter Huckauf.

Je po dešti. Ćiskowská skupina lidových tanců na pódiu Čorneho młyna v Čornym Chołmcu.

     Člověk je ve svých náladách opravdu otrokem počasí, jak dokládá neděle. Ještě stále výkonné srpnové slunce začalo rychle vysoušet ulice a my rádi uvěřili tomu, že se počasí umoudří, vzduté hladiny řek klesnou a my se dostaneme bez obtíží za poslední velkou zastávkou kulturního programu v Krabatově mlýně (Čorny Chołmc). Tady jsme znovu četli v originále i překladech, a nad kávou a palačinkami jsme si pochvalovali, jak je dobré býti básníkem. Nad správným provedením programu i tady neúnavně bděli Benedikt Dyrlich a elegantní moderátorka Milenka Rječcyna, jejíž půvabná výslovnost budiž prý v srbštině každému příkladem.

Tomasz Nawka. Básník, hudebník a ředitel Lužickosrbského muzea http://www.museum.sorben.com/ v jedné osobě.

A poslední bod naší galerie literátů. Zleva píšící politik Hans-Jürgen Döring, významná srbská básnířka a překladatelka Róža Domašcyna, Milan Hrabal a spisovatelka Elke Nagel.

     A sice jsem si připadala místy nemístně, ať už kvůli krutosti počasí či kvůli opakovanému čtení vlastních textů, ale postupně mi během těch pár dnů strávených v Lužici začalo docházet, že snaha udržet kulturu a jazyk je pro zdejší kulturní komunitu tak zásadním hnacím motorem, že nelze aplikovat český národní cynismus, který velí zachovávat víceméně od všeho nakyslý distanc. Pro nás se jaksi nehodí jásat nad každým dalším člověkem pera; naopak na nováčka zpravidla zahlížíme jako na nevítanou konkurenci. V Lužici si naopak mladý autor může užít soustředěné pozornosti a upřímného aplausu svých zkušených kolegů. Zde si vyslouží bouřivé ovace celého sálu básnířka, která se rozhodne opustit bezpečí němčiny, a přednést báseň v srbštině, byť nedokonalé. Každý další člověk, který je připraven nést dál kulturu v jazyce, jenž denně bojuje o svoje bytí a nebytí, je srdečně přijímán jako „čestný Srb“. A v tom se mně ze srdce zalíbilo. A to chci.

J. N. Srbová