Z jiných tratí II/10

Nejhorší je nereflektovaná subjektivita

S Luborem Kasalem, šéfredaktorem obtýdeníku Tvar, hovořil v pražském MuKafe E. Choroba.

Lubor Kasal, foto Trignom

E. Choroba: Proč vlastně se Tvar jmenuje Tvar?
Lubor Kasal: Nevím. Když jsem v září devadesátého roku nastoupil do redakce, časopis se už tak jmenoval. Pojmenoval ho první šéfredaktor Michael Třeštík, ale opravdu nevím proč.

Jakým způsobem se Tvar mění? Naplánujete si k určitému datu vznik nové rubriky?
      Změny se plánují vždy od nového ročníku, ale co se týče rubrik, změny mohou nastávat i během roku. Pokud např. rubriku píše jeden člověk, musí každých čtrnáct dní napsat článek, což ne každý vydrží celý rok a ne vždy se vše povede. Co trvá kontinuálně, není vůči kolísání kvality imunní nikdy; jedno pokračování bude vždycky lepší a jedno horší, což platí jak pro jednotlivé rubriky, tak koneckonců i pro celý časopis.

Chystají se nebo se v nedávné době staly ve Tvaru nějaké výraznější změny?
      Při jakémkoliv uvažování o výraznějších změnách je nutno si nejdřív odpovědět na základní otázku, co po poměrně obsáhlém a docela často vycházejícím literárním časopisu chtít. Vždycky jsem si myslel, že Tvar má být především služba literatuře a lidem, kteří literaturu tvoří a sledují. Redakce musí podněcovat, ponoukat, provokovat k diskuzi, může to či ono zdůraznit, ale Tvar není časopis programový, otištěné články „nevyjadřují názor redakce“. Časopisy s širokým literárním záběrem, jako je třeba Tvar nebo Host, tak v zásadě nemohou být jiné, než jaký je současný český literární život. Vezměte si třeba recenze: já si o knížce, kterou recenzent pochválí, můžu myslet, že je nevímjak špatná, ale do recenze nezasahuji – redakce tu funguje jako servis. Anebo náš poslední dlouhodobější plán: eseje spisovatelů a básníků. Ty, co od začátku roku zatím vyšly, jsou podle mého názoru podařené. Ale nemá cenu lámat někoho, aby napsal esej, když mu chybí chuť či téma. Jiný příklad: v obsahu loňského ročníku Tvaru pokládám za důležité to, co se nabalilo na střet mezi Petrem Králem a Jiřím Trávníčkem. Takovou diskuzi redakce rozhodně nevymyslí od stolu. Téma bylo ve vzduchu, a když se zhmotnilo ve dvou diskutérech, pak teprve redakce mohla říct: Tomu se budeme věnovat víc, protože to postihuje jeden z hlavních problémů hodnocení současné literatury.
      Literární časopisy dnes také suplují, co v jiných dobách, třeba ještě na počátku devadesátých let, dělal denní tisk – řada témat souvisejících s literaturou se v takzvaných masových médiích už dávno neobjevuje. Dneska noviny přinesou radši posedmnácté informaci o Harry Potterovi, než aby otiskly něco o české literatuře. Literární časopisy mohou riskovat, sázet na budoucnost – klidně mohou otisknout na první stránce rozhovor s neznámým mladým autorem. Literárnímu časopisu stačí, že jste spisovatel, který píše zajímavě; nemusíte mít navrch ještě to, co Pavel Janáček, myslím velmi přesně, označil souslovím marketingový potenciál. Literární časopisy tak mají dnes i osvětovou funkci. V komerčních médiích je primární motivací jejich existence zisk, což omezuje jak témata, tak výběr osobností, o nichž informují.

I to, co si o těch tématech můžou dovolit říct.
      My jako redakce pouze zkoumáme, jestli je článek dobře napsaný, jestli autor dokázal sdělit, co sdělit chtěl. Samozřejmě objektivní nemůžeme být nikdy. Ale je dobře, když si redakce svou subjektivitu uvědomuje. Nejhorší je nereflektovaná subjektivita. Redaktoři by si měli aspoň přiznat, že např. jeden autor je jim zkrátka sympatičtější než druhý, a nezaměňovat své – často iracionální – preference za nestranné, objektivní úsudky. Tenhle problém pěkně postihuje jedna židovská anekdota: Kohn se nešťastně obrací k nebesům: „Firma mi zkrachovala, žena mi utekla, pes mi chcípnul – pane Bože, co jsem ti udělal, že mě tak trestáš?“ Tu se shůry ozve mocný hlas: „Prostě mě nějak sereš, Kohn!“

Lubor Kasal, foto Trignom

Mluvil jste o sporu Krále s Trávníčkem. Redakce si ale musí dávat pozor, aby čtenáři jenom nesledovali, jak se dva pánové hádají, kdy už jejich rozhovor opustí původní myšlenku…
      Toto nebezpečí od literárních diskuzí neodstřihnete. Někdo vášnivé polemiky označuje jako projev „tribalismu“, nevraživosti různých literárních „partiček“ apod. – to je ale velice povrchní pohled. Jestliže jsem celý namočen do literatury a vidím, že někdo jiný ji hodnotí podle mne mylně, a chci ukázat, že moje pojetí je „pravdivější“, tak se emoce nedají eliminovat. Hodně pak záleží na psychickém ustrojení polemizujícího: někdo je ostrý, někdo kulantní.
      Když se podíváme do historie, ve dvacátých třicátých letech se polemiky vedly velice tvrdě. Kdyby psal Šalda svůj Zápisník dneska, asi by každou chvíli čelil žalobě. Jako by se dnes poměry z ekonomické sféry přesouvaly i do kultury – záporné recenze se vnímají skoro jak poškozování dobrého jména podniku. Zdá se mi, že se vytrácí povědomí o tom, co to vůbec kritika je, co může, ba musí dělat, aby zůstala kritikou. Před časem se toho hodně namluvilo o krizi literatury, ale jestli je podle mě něco v krizi, tak je to právě kritika.

Krize v literatuře byla ohlašována o něco dřív než ta ekonomická. Pocítili jste i tu?
      Tvar má zájem především o tzv. nekomerční literaturu a ta na výkonnost ekonomiky není bezprostředně navázána. Financování nekomerční literatury je vlastně politická věc (co koneckonců není?). Volení zástupci české společnosti musejí jasně říct, jestli nekomerční česká literatura má, nebo nemá existovat. Zatím říkají, že má. Dokud tuto literaturu platí stát (např. prostřednictvím grantových programů), je zaručena svoboda. Nezaznamenal jsem totiž jediný případ, že by úředník nebo nějaký podministr chtěl diktovat, co v časopise tisknout a co ne, zatímco soukromé firmy se zpravidla snaží do obsahu zasahovat. Taková je aspoň moje zkušenost. Zní to možná paradoxně, ale oproti minulému režimu, kdy si spisovatelé stěžovali, že jim stát diktuje, jak mají psát, se to otočilo – stát se stal garantem svobody. Ovšem musíme vzít také v potaz, že se pohybujeme v oboru, kde peněz je skutečně málo. Nejrůznějším žralokům tedy zřejmě nekomerční literatura za námahu nestojí – výstavba dálnic je pro ně určitě lákavější.

Lubor Kasal na čtení Wagonu, foto Trignom

Jak jste se vy vůbec dostal k literatuře?
      Jak už to bývá – když člověk začne rozum brát, tak ho to napadne, ani neví jak. Patřím ke generaci, kterou na střední škole ještě docela drtili. (Dneska se střední škola podobá spíš společenskému klubu, jak můžu soudit podle svých dvou dětí, které ji už mají za sebou.) Ke konci gymplu jsem si najednou uvědomil, že některé knihy, které jsem se musel nabiflovat, kupodivu nejsou vůbec blbý; a poněvadž jsem pocházel z rodiny uměním dost nedotčené, bylo to pro mne veliké překvapení. Takže pochváleno budiž biflování, bez něho bych byl teď o literaturu ochuzen.

Jak je těžké skloubit psaní ve smyslu tvorby a vedení redakce?
      S tím problém nemám. Já zas tolik nepíšu – to je pár básniček, pár knížeček, psaní mi „chodí“ v takových ne příliš častých vlnách.

Takže nemáte pocit, že kdybyste nedělal v redakci, mohlo by těch básniček být trochu víc? Taková únava z písmen…
      Ne. Prožil jsem čtyřleté období, kdy jsem v redakci nepracoval, a bylo to úplně stejné. Víc nebo míň – to naštěstí v umění nehraje roli. Ať se starají v továrnách, aby toho vyrobili co nejvíc – v literatuře stačí napsat jeden Máj a je odpracováno na staletí dopředu.

Na rádiu Wave jsem slyšel, jak jste četl úryvky ze své nové práce. Co si myslíte o autorském čtení a projevu, nakolik je součástí tvorby nebo naopak jen marketingovou prezentací? Jak moc by se autoři měli věnovat snaze představit své dílo?
      Na to se nedá odpovědět jednoznačně. Někdo čte jen z povinnosti, nakladatel ho pozve, tak by bylo nezdvořilé nepřijít, jiný si v autorských čteních přímo libuje. Mně osobně nevadí číst – naopak: při psaní se snažím, aby texty takříkajíc „lezly z huby“, takže čtení je mj. způsob, jak si ověřit, co se v tomto punktu podařilo a co nikoliv. A další rozměr: každé čtení (recitování) je interpretace – a autorské čtení-interpretace o díle také leccos vypovídá.

Já jsem viděl hodně začínajících autorů a připadá mi, že jim možnost říkat svoje věci nahlas pomáhá, že je rozvíjí. Jaký je váš pohled na amatérské snažení, ať už v literární tvorbě, nebo v kritice?
      Amatérský – co si pod tím představit? Že si psaním nevyděláváme na živobytí? Takoví jsme skoro všichni. Nebo – podle amateur rovná se milovník – že psaní máme rádi? Takoví jsme, doufám, taky všichni. Anebo amatér jako označení pro začínajícího autora? Nevím... Díky internetu má dnes každý, kdo napíše půlku slova, možnost publikovat na literárním serveru – a tam všecko může viset do doby, než daný server ze sítě zmizí, zmizí-li vůbec. Dřív všechny začátečnické pokusy zůstávaly v šuplících a pán nebo mladá dáma se posléze vrhli na něco jiného, při stěhování svoje veršíky vyhodili a byl pokoj. On totiž je potřeba nejen talent, ale i jistá umanutost. Ta je, řekl bych, stejně důležitá.

Talent se dá zahodit. Umanutost spočívá v tom, že se nezahodí.
      Ano. Psát se člověk musí naučit. U psaní to není tak evidentní jako třeba u malování, ale jak člověk píše a čte a čte a píše, tvorba se zlepšuje (pochopitelně u někoho taky ne). Kdyby v literatuře zbyli jen ti, co dokážou napsat v šestnácti či ve dvaceti geniální věci, příliš literárních děl bychom tu neměli.

Lubor Kasal na čtení Wagonu, foto Trignom

Na většině serverů funguje nějaké komunitní hodnocení, které by mělo ty lepší vynést nahoru. Komunity ale bohužel bývají tak malé a uzavřené, že to, co komunita považuje za kvalitní, vně komunity nefunguje.
      Z internetu stejně nakonec ti básníci a spisovatelé, kteří to s literaturou myslí vážně, vykračují ven, kde přece jen fouká větřík o poznání silněji.
      Za mého mládí existovalo Zelené peří Mirka Kováříka, což byl klubový pořad, který se podobal dnešním literárním serverům. Tam mohl skutečně každý přinést, co chtěl, Mirek z toho něco vybral a publikoval (tzn. texty přečetl před publikem). Internetovým serverům ale chybí právě takový garant, jako byl tehdy Kovářík – tzn. osoba, která nepatří mezi publikující autory, která je spíš jakýmsi redaktorem či kritikem, a k níž se proto lze pozitivně vztahovat či se vůči ní polemicky vymezovat. Kovářík se navíc snažil i o přesah nad rámec začátečnického prostředí: recitoval různé zajímavé básně (Máchu, Halase, Hrubína, Blatného atd.), zval k diskuzím zavedené autory; měl jsem tam např. možnost vidět svého oblíbeného prozaika Ladislava Fukse, jehož vystoupení mimochodem bylo stejně bizarní jako jeho knihy.
      Ale abych se vrátil k amatérům, připadá mi, že některým serverovým autorům chybí právě onen zmiňovaný přesah – mají pocit, že musejí mít zvláštní režim zacházení, na způsob: Tohle je NÁŠ literární server, a kdo nám do něj kecá, je zlý nepřejník.

Ale hájení autora, kterému vyšla prvotina, se přece dodržuje i v literárních časopisech?
      Dvacetiletého básníka jistě nemá cenu zadupávat do země, mistrovat ho, ironizovat atd. Ale pokud je knížka vysloveně nezdařilá, mělo by se to napsat bez úhybných manévrů.

To mi připomíná aféru, nebo jak to nazvat, té vietnamské autorky, z které se poté, co dostala Cenu Knižního klubu, vyklubal český spisovatel.
      V té aféře kontext zcela převážil nad textem. Ale porotcům bych to nevyčítal. Když musíte ze šesti slabých textů vybrat jeden, tak se chytnete čehokoli, třeba i vietnamského jména autora. A zde se ukazuje smysl literárních časopisů – pro ně by mimoliterární kontexty a marketingové potenciály neměly být určující. A tím se vracím na začátek.

To je, myslím, pěkná věta na závěr. Děkuji za rozhovor.