Z jiných tratí IV/08

To nejzajímavější se v umění často odehrává nejdřív za nezájmu publika

Rozhovor s Terezií Pokornou, šéfredaktorkou RR, vedl po e-mailu E. Choroba.


Edita Beníšková, Marek Vajchr, Viktor Karlík a TP, Praha, zima 2008, foto Karel Cudlín.

E. CH.: Začal bych otázkou pro podobné rozhovory již tradiční: Jak byste popsali Revolver Revue někomu, kdo ji nezná? Jak byste definovali místo Revolver Revue mezi ostatními literárními a kulturními časopisy?
T. P.: RR je čtvrtletník, který se věnuje literatuře, výtvarnému umění, designu, architektuře, filmu a jiným tvůrčím oborům, a dělá to způsobem zcela protikladným mainstreamovému a masmediálnímu provozu. Zhruba na 250 textových a obrazových stranách se v  ukázkách, rozhovorech, reportážích a jiných žánrech zpravidla zabývá díly, osobnostmi a tématy, které považuje za podstatné, i když okolní svět se jimi mnohdy nezabývá vůbec nebo jen nedostatečně, přičemž redakce takto postupuje z přesvědčení, že  to nejzajímavější a „nejprogresivnější“ se v umění často odehrává nejdřív v anonymitě, za nezájmu publika, nejobecněji řečeno na okraji - který ovšem má velmi různorodé podoby. Jedině na základě tohoto přesvědčení mohlo mnoho autorů později široce proslavených debutovat právě v RR a jedině proto mohla vzniknout řada projektů, které by bez RR nikdy nevznikly. RR chce být v dobrém slova smyslu evropským časopisem, není vyhraněný teritoriálně, ale ani generačně, spolupracuje s umělci, grafiky, designery, překladateli a kritiky všech možných ročníků,  ale zaměřuje se přitom výrazně na současné dění, a když už představuje díla starší, pak v nových souvislostech. Každé číslo dává zároveň prostor nejen tvorbě, ale i její reflexi - v textech autorů, kteří si nepletou kritické žánry s PR aktivitami a mají schopnost neodvozeně myslet a srozumitelně formulovat. V neposlední řadě je pro RR důležitý rovnocenný důraz na obsah i formu, redakce usiluje o dobrou ediční práci stejně jako o dobrý design, takže každé číslo je možné číst si a prohlížet  i jako neopakovatelnou textově-obrazovou koláž.  Postavení RR mezi jinými literárními a kulturními časopisy je pak celkem logicky dost soliterní, což mu bývá i vytýkáno: vyplývá z hodně vyhraněné a zároveň hodně otevřené dramaturgie, z velké žánrové a oborové šíře, ve které se propojují různé umělecké druhy, a taky z ambice časopisu být aktuální, a zároveň takový, aby ho uživatelé po přečtení nevyhodili, ale uložili do knihoven a vraceli se k němu. Značku RR, která nechce být zaměnitelná, nakonec utváří i její dlouhá tradice - časopis vychází nepřetržitě od roku 1985, kdy vznikl jako samizdat, tedy skoro čtvrtstoletí, což jistě není zrovna běžné. 

Co má dnešní Revolver Revue s tím samizdatem společného a v čem se naopak změnila?
V podstatě stejný je základní postoj a východisko, proč dělat vlastní časopis: po svém, bez ohledu na oficiální či vládnoucí svody a módy, a tedy i bez ohledu na zisk či slávu. Jiné jsou vnější podoby těch svodů a mód, nebo třeba i technické možnosti - například díky kvalitnímu tisku se RR mohla po roce 1989 začít podstatně víc věnovat výtvarnému umění. Jiné jsou také formy překážek, se kterými je třeba umět se vyrovnat: za samizdatu měla redakce v zádech stálou hrozbu kriminálů, dnes stálou hrozbu zániku z ekonomických důvodů. Určující pozice, daná jakousi základní neochotou přizpůsobovat se, ať už diktátu komunistické, nebo mediální moci, ale myslím zůstává.

O historii Revolver Revue se dá mnoho zjistit na jejích webových stránkách - až k samizdatové revui Jednou nohou do roku 1985. Nenašel jsem tam ale vysvětlení, kde se vzal název "Revolver Revue" a co vlastně tenhle jazykolam znamená. (Původně jsem se chtěl ptát i na historii Košířské madony, která je logem Revolver Revue, nakonec jsem se k ní ale doklikal přes Galerii.)
Název vznikl v undergroundových dobách a skoro ve všech svých významech má i (sebe)ironický podtext, díky němuž snad nezestárnul: revolverový plátek ve smyslu pokleslého, brakového čtiva, revolver jako narážka na otáčivý princip bubínku této zbraně, který upomíná na princip distribuce zakázané tiskoviny v totalitní zemi, ale i revolver jako zvučný výraz z nechvalně proslulého výroku „Kdykoli slyším slovo kultura, sahám po revolveru“…

Jak si představujete svého čtenáře?
Živý, inteligentní, vnímavý, s takovým zájmem o současné umění a kulturu,  že ho může těžko uspokojit cosi, co dnes pod hlavičkou „kultura“ nabízejí běžná česká média. Profese, vzdělání, věk nebo pohlaví pak nejsou rozhodující.

Kromě literatury a výtvarného umění se pravidelně věnujete také architektuře, typografii nebo dokumentárnímu filmu. Je Revolver Revue zaměřená na nějaký druh umění, nebo je považujete za rovnocenné? Jak široký je podle vás pojem umění?
RR měla dlouho podtitul „časopis pro literaturu a výtvarné umění“ a tyto umělecké druhy jsou pro ni dodnes v jistém smyslu mateční. Paralelní zájem časopisu o architekturu, divadlo, film nebo design ale ukazuje, že otázky po rovnocennosti nebo podřadnosti jednotlivých uměleckých oborů nejsou pro redakci podstatné. Umění je především pojem s konečnou platností těžko definovatelný: v jistém smyslu velmi široký, dotýkající se třeba i řemesla, filosofie nebo obchodu, a v jistém smyslu velmi úzký, pokud na umělce začneme klást nároky spojené s takovými kategoriemi, jako je například tvůrčí originalita, svoboda, autenticita nebo morálka. 


Terezie Pokorná při předávání Ceny Revolver Revue v pražském Činoherním klubu 27. 2. 2007, foto Ondřej Němec

Kdo tvoří současnou redakci Revolver Revue a jakým způsobem redakce pracuje – scházíte se pravidelně, nebo spíš pracujete každý sám?
Redakční tým tvoří šéfredaktorka a dva redaktoři: jediný ze zakládajících členů samizdatové RR Viktor Karlík a Marek Vajchr. V této sestavě koncipujeme a redigujeme nejen časopis, ale i knižní Edici RR, přičemž se scházíme  pravidelně nejméně jednou týdně a mezi tím skoro pořád na něčem s RR souvisejícím pracujeme samostatně, ve dvojicích či propojeni internetem. Zejména v provozní stránce chodu redakce je výraznou posilou Edita Beníšková a  Ivana Metelková, ředitelka občanského sdružení, které RR publikace vydává. V průběžném kontaktu jsme také s poměrně širokým okruhem stálých redakčních spolupracovníků.

Zmínila jste knižní Edici. Můžete ji představit?
Knižní edice je velmi úzce propojená se samotným časopisem. Zhruba řečeno: víme-li o něčem, o čem jsme přesvědčeni, že by to mělo spatřit světlo světa a přitom je tomu i Revolver těsný, pokusíme se o knižní vydání. Víme-li o někom, kdo má co ukázat nebo říct, a ještě to neudělal, nabídneme mu prostor. Záběr je přitom v jistém smyslu stejně široký a otevřený a zároveň stejně vyhraněný  názorem redakce jako v případě časopisu: původní i překladová beletrie, výtvarné publikace, kritika a další oblasti – v roce 2008 jsme jmenovitě vydali tři české prózy (Ryšavý, Formánek, Drábek), další titul Witolda Gombrowicze,  Štormovy Eseje o typografii, výbory kritik Andreje Stankoviče a Martina Hyblera nebo knihu Magdaleny Kalistové Můj domácí sebezpyt, která spojuje zájem o současný design a ekologii.

Do roku 2004 vycházela kritická příloha Revolver Revue. Proč její vydávání skončilo?
Po deseti letech a třiceti obsažných číslech časopisu specializovaného pouze na kritiku jsem se prostě rozhodla zcela svobodně skončit s tím, s čím jsem si zcela svobodně začala, a to snad ve chvíli, kdy jsme mohli mít s kolegy pocit dobře odvedené a nikoli degenerující práce. Ačkoli takový příměr může znít na první pohled nepřípadně, nejspíš bych to přirovnala situaci, kdy se kapela po období „totálního nasazení“ určitým směrem rozhodne skončit v dané podobě hrát, přesněji zkusit to zase nějak jinak.

Kromě stálých přispěvatelů uveřejňujete také tvorbu dalších autorů. Jak si je vybíráte - oslovujete autory, kteří Vás zaujali, nebo naopak autoři oslovují Vás?
Obojí, ani v tomto ohledu neexistuje žádný apriorní recept. A zkušenost je taková, že v malé zemi se lidé, kteří společně můžou něco vytvořit, s velkou pravděpodobností dřív nebo později potkají. RR má mezi určitými lidmi pověst ghetta nebo dokonce sektářů – když si ale otevřete její webové stránky a zalistujete seznamem autorů nebo bibliografií, můžete se nad takovou interpretací jen pousmát.

Revolver Revue č. 70 se rozsáhle věnovala francouzskému spisovateli Louisi Ferdinandu Célinovi. Jeho větu "Estetickou trýzeň nelze projevit ani šeptem" dokonce tisknete na jedno z triček Revolver Revue. Proč se zrovna Céline dostal do ohniska Vašeho zájmu? Trochu mě překvapilo, že ač je jeho antisemitismus v textu konstatován, nikdo k němu nezaujímá žádné stanovisko. Domníváte se, že dílo, které proklamuje dnes nepřijatelné myšlenky, může být považováno za kvalitní? Dají se oddělit autor, forma díla a jeho obsah?
Vezmu vaši otázku odzadu: Forma a obsah se dle mého názoru u uměleckého díla nikdy oddělit nedají, zatímco autor a jeho dílo ex post samozřejmě ano, i ne – záleží na úhlu pohledu, který zvolíte, na tom, čeho se chcete při zkoumání jednoho, druhého, nebo obojího dopátrat.  Na začátku 21. století může těžko někdo soudný pochybovat o významu Célina jako jednoho z největších spisovatelů všech dob a zároveň by si  – přijde-li téma na pořad řeči – těžko někdo, kdo chce být brán vážně, mohl dovolit zamlčovat nebo banalizovat jeho lidské a občanské postoje z určité doby. To všechno dohromady jsou, jak se koneckonců po vydání célinovského RR čísla 70 potvrdilo, velmi nesnadné, a už proto velmi živé a taky velmi aktuální otázky a Revolver je znovu otevřel - teď v 73. čísle znovu, anketou, ve které o svém vztahu k Célinovi hovoří desítky osobností, pokaždé jinak a skoro vždycky velmi inspirativně. Šlo nám ale i o to, „pouze“ zpřístupnit fakta a prameny, které do vydání célinovského Revolveru byly roztroušené nebo zcela neznámé – stostránková koláž, kterou pro RR 70 připravila Anna Kareninová, vůbec poprvé soustředěně zpřítomnila téma „Céline v Čechách“, které se ukazuje jako klíčové nejen v rámci célinovských zájmů, ale i pro českou kulturu, přesněji českou kulturu a její evropský kontext.

Jak už jsem napsal, internetové stránky Revolver Revue jsou poměrně rozvětvené. Jaký je Váš vztah k internetu, co se umění týče?
Pozitivní - když je internet inteligentně užíván a spravován, je to bezpochyby dnes klíčový zdroj informací a komunikace, na čemž ostatně můj vztah k němu nemůže nic změnit. Obezřelý je třeba být, jak známo, například v souvislosti se specifickým druhem rychlosti a snadnosti tohoto média, která svádí k nepřesnosti a povrchnosti. Internet je dnes v mnoha ohledech  nenahraditelný, mluvíme-li tu ale o umění, stejně tak nenahraditelný vždycky bude pohled na výtvarný originál nebo „klasická“ četba přinejmenším určitého druhu tištěných knih, a snad i časopisů.

Děkujeme za rozhovor.