Z jiných tratí III/08

Překlad je podstatná věc pro fungování národní kultury

Rozhovor s Lukášem Novosadem, šéfredaktorem revue Plav, vedla s pomocí oslnivého letenského výhledu na Prahu a s handicapem zvětralého piva Jitka N. Srbová.

Šéfredaktor musí být pružný.

Od Splavu ke Plavu

J.N.S.: První otázka je jasná. Představme si, že hovoříme k lidem, kteří v životě nedrželi časopis Plav v ruce…
L.N.: (směje se) …obávám se, že těch bude většina…

…takže jim ho musíme nějak představit. Co je to vůbec za časopis, jakou má historii, případně tradici?
Odpověď bude asi dlouhá a možná i složitá. Časopis Plav, jak vyplývá z jeho podtitulu, je měsíčník pro světovou literaturu – v tom je obsažena i jeho periodicita. A zájmem časopisu je vedle světové literatury i samotné řemeslo překladu uměleckého textu. Jde nám o to představit čtenářům, jak práce překladatele vlastně vypadá, a dokázat, že je to umění rovnocenné vlastnímu psaní – tedy pokud je překladatel dobrý. Tady bych se mohl zaštítit autoritami Jana Vladislava nebo Karla Šiktance, kteří tvrdí totéž.

Ano, to jsem četla, tuším, že v jednom z posledních čísel roku 2007, které jsem si koupila právě proto, že tam byl Vladislav a Hauková…
To jsme dávali v listopadovém čísle, jako každý rok představujícím výsledky Překladatelské soutěže Jiřího Levého. S Janem Vladislavem bude možná druhý díl, protože to je člověk, který se dá těžko vyčerpat pár stránkami. A tím se vlastně dostávám k tomu, proč ten časopis vůbec funguje. Nám přišlo líto – k tomu, kdo se skrývá za nám nebo my, se dostanu později – že po zániku Světové literatury, kterou na jejím konci v devadesátých letech vedla Anna Kareninová, tady chyběl časopis, který by cíleně představoval světovou literaturu. Ždibečky v Hostu a jednou za rok v Labyrint revue jsou nedostačující, Revolverka, A2 i torzo Literárek jsou také zaměřeny v prvním případě jen na určitý autorský okruh, v druhém a třetím kulturně obecněji. Současný stav samozřejmě souvisí s tím, že dnes funguje trh docela jinak než za minulého režimu nebo na začátku devadesátých let. Ostatně myslím, že právě šéfka A2 Libuše Bělunková kdysi na nějaké besedě, kde byli i redaktoři Plavu, v přibližném znění prohlásila, že vydávat tak specificky orientované periodikum jako Plav je dnes jednoduše sebevražda, že šanci mají jen kulturní žurnály právě typu A2. Tím si na ni nestěžuji, jen s jejím názorem prozatím nemám důvod souhlasit. Pro nás totiž jasné obsahové vymezení znamená možnost chovat se maximálně svobodně a vytahovat si autory a témata, jež nakladatelství přehlížejí, třeba proto, že trendy jsou jiné, a nakonec i proto, že ve světě píše tolik lidí, že se všichni v tak malé zemi, jako jsme my, prostě nedají postihnout. Nespornou výhodou je také fakt, že profilace nám umožňuje jít do větší hloubky a témata promýšlet. Abych to uzavřel, nejdřív jsme skutečně měli ambici navazovat na Světovou literaturu, ale pak jsme přišli na to, že to nejde, protože ten časopis fungoval za úplně jiných podmínek a jinak. Tehdy do značné míry nahrazoval trh, kdežto Plav je malý časopis pro fajnšmekry.

Kdy a z jakého popudu tedy časopis vznikl?
Samotná historie Plavu spadá do období někdy před deseti lety, kdy začala skupinka kamarádů, studentů z různých vysokých škol, kteří měli rádi literaturu a happeningy, jezdit na festival českého jazyka a literatury Šrámkova Sobotka, a tam začali vydávat časopis Splav!, jehož název samozřejmě vychází ze Šrámkovy sbírky. Splav! je akronym, v podtitulu stojí Sobotecký pravidelný lehce avantgardní věstník!. Byl to původně samizdatový deník festivalu,  postupně se ale stal nedílnou součástí celého dění, stejně jako se jeho někdejší autoři stali součástí festivalu coby organizátoři a postupně ho fakticky ovládli. Současně s tím část té skupinky lidí začala organizovat takové záležitosti jako Filmový klub na FF UK, kde se pouštěly a pouští věci, které nebyly a nejsou běžně k sehnání ani jako DVD, natož aby šly do distribuce. Třetí dávnou činností byly překladatelské večery, podle první hospody, kde se  konaly, zvané Bubeníčci. Každý měsíc na nich herci jako Boris Rösner, Ilja Racek, Josef Somr, Bořivoj Navrátil, ať jmenuji alespoň ta „hvězdná“ jména, četli z výborných a víceméně neznámých překladů, které měli překladatelé z různých důvodů, nejčastěji pro nezájem nakladatelství, v šuplíku. Celé to vymysleli Libor Dvořák, což je známý překladatel z ruštiny, někdejší redaktor Sovětské literatury, a Hanka Kofránková, režisérka Českého rozhlasu, která stojí v pozadí všech našich aktivit a které i proto přezdíváme Big Mother. U příležitosti těchto večerů vycházel neprodejný bulletin Plav, což byla samozřejmě modifikace původního Splav! A opět akronym, tentokráte z Překladatelé, Literáti, Autoři, Vykladači. Měl za úkol alespoň někde zachytit texty, které byly ke slyšení, a samozřejmě sloužil jako suvenýr. Tím se dostávám k velkému Plavu. Po pár letech se k tomu původnímu jádru splaváků, které, jak jsem říkal, přesídlilo do vedení Šrámkovy Sobotky, přidala skupinka mladších, mezi které patřím i já, a to už byli většinou češtináři. Začali jsme přemýšlet, co bychom mohli dělat dál – a napadlo nás rozjet velký časopis věnovaný světové literatuře a překladu. Měli jsme zkušenosti z Bubeníčků,  jméno jsme převzali z bulletinu, který od té doby vycházel pod pozměněným názvem Plav Revue,  a v květnu 2005 jsme začali. Nedávno jsme oslavili tři roky, takže zahajujeme čtvrtou sezónu.

Jak vypadají jednotlivá čísla, pokud jde o téma?
Většinou je téma dáno buď jazykově, což je zajímavé hlavně u „malých literatur“ a méně obvyklých jazyků, které nejsou atraktivní pro velká nakladatelství. Ty pak můžeme představit ve větším časovém rozsahu. U velkých jazyků vybíráme vždy nějaké užší téma. Nebo jsou čísla tvarovaná tematicky, tj. nehledě na jazyk. Poslední čísla tvoří takový hezky na sebe navazující triptych, který dávám rád k dobru: erotika, nonsens a dětská literatura, jako letní dvojčíslo nyní připravujeme ukázky ze srbské a bosenskohercegovské literatury. V každém roce v listopadu zařazujeme číslo věnované soutěži Jiřího Levého, kde jsou představeni ocenění začínající překladatelé.
Ukazuje se, že jazyková čísla si kupují lidé zaměření na konkrétní jazykovou oblast, zatímco tematická čísla se kupují bez ohledu na jazyk. Na jazykově zaměřená čísla se ovšem lépe shánějí peníze. Myslím, že nejlepší do budoucna bude držet to rozdělení asi tak vyváženě jako dosud.

Zmiňoval jsi, jak vznikla redakce. Je redakční okruh stálý?
Původní redakce vznikla z okruhu bývalých redaktorů Splav!u, ale po třech letech provozu, kdy někteří z původních už byli unavení, došlo právě v posledním půlroce k ustavení redakce nové. V ní sice pořád zůstala část původního jádra, ale bylo doplněno o nové lidi, které jsme si vyhlédli třeba na seminářích na škole coby kvalitní a zároveň sociálně inteligentní, protože nutnou podmínkou v rámci takového neziskového projektu je, že musí fungovat dobré osobní vztahy. Už třeba proto, že většina redakční práce probíhá na webu.

S entuziasmem za mongolskou sci-fi

Ukazuje se, že většina redakcí časopisů je tvořená nějakou generací nebo velmi úzkým věkovým rozpětím. Není to třeba v případě překladu limitující?
V případě Plavu to právě tak není, protože redakci vyvažuje redakční rada, kterou máme složenou z významných překladatelů – ať už mluvím o někdejší redakční radě, nebo té nové, protože i radní jsme po pár letech trochu protříbili. V redakční radě jsou lidé jak mladí, tak staří – teď doufám, že se pan profesor Oldřich Král neurazí. Stejně tak Libor Dvořák nebo pan doktor Jiří Josek, Jovanka Šotolová nebo Standa Rubáš, to jsou etablovaní překladatelé nebo literární vědci, jejichž slovo má velkou váhu a kteří nám dávají důležitou zpětnou vazbu. A naší prací je pak vytvořit koncept, sehnat texty, kvalitně je připravit. Naším největším redakčním vkladem je vlastně entuziasmus.
To, jak časopis vypadá dnes, je samozřejmě neporovnatelné s dobou před třemi lety, a vydržíme-li dalších pět let, tak zase budeme o dost dál. Když jsme začínali, dělali jsme to na koleně, byli jsme vlastně dost drzí. Ale právě na to jsem hrdý, když se podívám zpátky – jak moc lidé vyrostli. Jak dobře to funguje jako přípravka pro budoucí povolání v redakcích nebo nakladatelstvích. Naučit se pracovat rychle a kvalitně je vzhledem k měsíční periodicitě nutné, stejně tak umět jednat s autorem textu o nutných redakčních úpravách. Takže si nemyslím, že by věk byl nějak limitující.

L. Novosad výhružný.

Říkali jsme, o čem je Plav, kdo ho dělá, jak ho dělá… a pro koho vlastně? Kdo je váš čtenář?
Já ho třeba dělám pro sebe. Já se prací na Plavu dozvím strašně moc věcí, které by mě jako bohemistu vůbec nepotkaly. Tím se vlastně přiznávám k určité míře diletantství, protože když bohemista dělá časopis o světové literatuře… Ale o to víc se musím snažit a brát to zodpovědně.
Určitě bych chtěl, aby to lidi zajímalo a bavilo číst, četli časopis třeba na záchodě, kde se čte dobře… Když nad tím přemýšlím, tak mě napadá, že na tuhle otázku se vlastně nedá odpovědět nic, co by neznělo jako blbina nebo bylo nějak překvapivé.

A píší vám lidi, co si o Plavu myslí?
To bude asi jako všude (směje se). Když jsou lidi spokojení, tak jsou zticha, a když je něco štve, tak se ozvou. To je asi normální stav.

Ona ta otázka po čtenáři vyplývá ještě z jiné věci. Plav na jaře letošního roku zásadně změnil svůj vzhled. Je za tím čtenář, nebo jaký byl důvod té změny?
Každá věc, která trvá v čase, se musí vyvíjet. A bývá zvykem, že periodika se jednou za tři čtyři roky trochu pozmění, aby neustrnula a třeba i přilákala nové čtenáře. A druhý důvod byl ryze praktický – nová grafika je přehlednější, protože už sami víme, jak která rubrika funguje, a zároveň i prostorově úspornější, takže nám umožňuje přidat v čísle v průměru jeden text navíc.

A co do obsahu, je ta aktuální podoba už finální? Nepřemýšleli jste třeba o tom, že by se Plav přiblížil i čtenáři nevzdělanému akademicky? Říkal jsi sice, že děláte ten časopis pro sebe…
…říkal jsem, že já ho dělám pro sebe. Za ostatní redaktory mluvit nemůžu.

Ale dá se předpokládat, že budete zajímat primárně lidi, kteří mají hlubší zájem o překlad, a jak jsme okolo toho zakroužili na samém počátku, překladatel je hodně často neviditelný ve stínu původního autora. Vy ale máte unikátní příležitost zvěčnit překladatele jako plnohodnotného spolupracovníka na výsledné podobě textu a zároveň zvýznamňujete jeho díl práce. To ovšem, přiznejme si, může zajímat především lidi, kteří mají hlubší zájem o jazyk a samotné umění překladu. To asi nebude velká skupina čtenářů. Většina čtenářů od překladatele prostě očekává, že jim dodá něco, co se bude dát dobře číst.
Ty jsi to vlastně řekla. Lidi chtějí něco, co se bude dát dobře číst, a my jim chceme ukázat, co je za tím. Když si někdo přečte, třeba – ať jsme jakž takž aktuální – Harryho Pottera v češtině, tak si bude říkat, že ta autorka… jak se jmenuje, teď mi to vypadlo?

Rowlingová.
Rowlingová. Že ta to skvěle napsala. Přitom to ale není ona! Její jsou zápletky, dialogy, charakter postav,  ale co už není její, je chuť toho příběhu. To, jak to voní v jazyce – a to už je ten český vklad. A to je něco, co můžeme ukázat. Jinak si ale myslím, že lidi, kteří čtou tenhle časopis, si tohle dokáží uvědomovat. Je to už přece jenom zábava pro užší skupinu lidí.

Takže žádné podbízení neplánujete. Třeba ten zmíněný Harry Potter, což je typický příklad masově známé látky - kdybyste třeba uvedli jeho alternativní překlad…
Ale já se chci podbízet čtenáři! Jenže kvalitou. A Harry Potter sice není kdovíjak vysoké umění, ale je to úžasně napsaný příběh. Když tehdy vznikal na webu ten fanouškovský překlad posledního dílu, tak jsme o uvedení opravdu uvažovali. To byla totiž fascinující věc. A tehdy jsme chtěli to srovnání provést, tj. publikovat vedle sebe amatérský překlad a ten Medkův. Ale nepovedlo se to dojednat s Albatrosem, respektive autorkou.
Stejně tak jsme třeba měli v jednom z prvních čísel úryvek z chystaného románu Tajemný plamen královny Loany od Umberta Eca, což je vlastně už dneska taky tvrdý pop. Ale proč ho nedat, to je v pořádku! A bylo víc takových. Před dvěma lety jsme měli téma „Milan Kundera“, protože nás zajímal pirátský překlad Totožnosti. Zřejmě jako jediné české tištěné periodikum jsme z celé kauzy udělali speciál opřený ne o kritické texty, nýbrž přímo o text Totožnosti, srovnaný ve francouzském originále, autorem posvěceném anglickém překladu a v české verzi, to vše doplněno rozborem Richarda Podaného. Teď chci do jugoslávského čísla zařadit překlady několika básní Radovana Karadžiće – je to možná účelové podbízení, ale neznamená, že nemůže být kvalitní, takové, aby nabídlo čtenáři to, co mu jinde nedají. Když řeknu, že jsme vydali čísla věnovaná kupříkladu běloruské nebo lužickosrbské literatuře, zřejmě si každý představí, že jsme vybírali top z té literatury. Ale třeba v Lužici, což je moje téma, si více cením latinských nebo německých textů, protože to tu z překladatelů lužické literatury nikdo nedělá, přitom to jsou kvalitní texty, lepší než mnoho těch psaných v lužičtině. Ale zařadil jsem i dobré lužické, i blbé lužické texty, ať je vidět rozdíl mezi nimi a ať je znát, co české překladatele z dané literatury zajímá. A klidně postavíme číslo věnované fantasy. Vycházejí jí tu mračna, do značné míry ovlivňuje čtenářský život u nás, tak proč neudělat číslo, které ji ukáže jinak nebo ji představí lidem, kteří ji normálně vůbec nečtou? A poukáže na rysy, které žádná jiná literatura třeba nemá. Je toto všecko, co jsem vyjmenoval, laciné podbízení se? Věřím, že ano, ale že s tou kvalitou.

Nakonec fantasy je jeden z nejvíc čtených a nejvíc amatérsky napodobovaných žánrů.
Na poslední redakční radě jsme se shodli s Jaroslavem Olšou mladším, což je vynikající člověk, orientalista, že by bylo hodně cool udělat číslo věnované mongolské sci-fi. Ono by to bylo určitě hodně mimo, navíc co do kvality pravděpodobně diskutabilní, protože ta rozvinutost žánru nebude v Mongolsku pochopitelně taková, jaká existuje v angloamerickém světě, ale že něco takového žije v Mongolsku, o němž já mám vulgární představu, že má jedno město Ulánbátar, populace žije na louce s koňmi a lidé tam, jak jsem byl poučen románem Petry Hůlové Paměť mojí babičce, mluví takřka žižkovským nářečím, mě přitahuje. To je něco, co mě na tom časopise baví. Že si můžeme dovolit během roku jeden dva takové úlety. Samozřejmě to pak musíme vyvážit něčím, jako je francouzská próza nebo španělská literatura, což jsou věci, které vznikají za jiných podmínek. To je v pořádku. Chceme třeba udělat číslo o severní Koreji, to tady nikdo nedělá. Ukázat, co se tam píše. Mám svou představu, ale je reálná?

Když tedy dáváte takovéhle obskurnější číslo dohromady, jak dojdete k nějakému výběru, jak zaručíte výslednou kvalitu?
V rámci redakce je samozřejmě snazší dát dohromady číslo, které vyžaduje orientaci v německém sektoru, ve francouzském, ve španělském, v ruském…, to jsou jazyky, jimiž vládneme. Určitě bychom ale všechny jazykové okruhy nepokryli z vlastních zdrojů. To je potom třeba kontaktovat překladatele, vždycky, i z těch nejšílenějších jazyků, u nás alespoň jeden dva jsou, a domluvit se s nimi. Mají šanci udělat si sto nebo sto dvacet normostran textů, které pravděpodobně jinde neužijí, a když k tomu v nějakém fundovaném úvodu vysvětlí, proč konkrétní vybrané ukázky považují za důležité dát lidem číst, tak je to celé jejich. My jsme pak vlastně poskytovatelé prostoru – jistěže s nějakým právem veta.
Třeba v africkém čísle, které osobně pokládám za jedno z nejzajímavějších, jaká jsme dosud připravili, jsme ve spolupráci právě s Jaroslavem Olšou představili překlady ze čtrnácti jazyků, z jejichž písemnictví si snad dva nebo tři odbyly tuzemskou premiéru! Ano, jistě by se dalo říct, že šly vybrat i jiné texty. To vždycky jde. Ale my věříme spolupracovníkům, že jejich výběr nepodléhal jen osobním hlediskům. Že volili i podle kritérií řekněme nadosobních takové texty, které by mohly rezonovat s českým čtenářem, aby rozuměl kódu jejich sdělení. Obecně spoléháme na to, že čtenář Plavu je natolik inteligentní, že si pozadí věci domyslí. Že ví, že redakce nemůže znát všechny jazyky, ale že je natolik profesionální, že si najde kvalitní zdroje.

Za pár staletí uvidíme, co má cenu číst

Když se podíváme na trh českých literárních časopisů, a že jich vychází pozoruhodné množství…
…což je dobře! Já jsem se jako češtinář musel učit obrovské množství jmen redaktorů různých časopisů z konce devatenáctého století a začátku dvacátého, a teď se těším, jak za sto let se bude student zase muset učit moje jméno a bude si říkat, panebože, co tohle bylo za vola –

Chtěla jsem se vlastně dostat k tomu, že žádný kulturní časopis nepřežije bez  grantů nebo darů. Jak získáváte vy zdroje pro provoz Plavu, zdá se vám, že je snadné je získat?
Já si nejsem jistý, že na tohle chci odpovídat, a to proto, že tady samozřejmě je konkurence a nepřijde mi v pořádku prozrazovat naše zdroje nebo poskytovat know how. Tedy, ne že bych v tom směru pociťoval nějakou velkou paranoiu, my stejně jako všichni obrážíme zřejmě dost obdobné instituce, Ministerstvo kultury, nadaci Český literární fond…

A žádáte třeba u soukromých zdrojů? Nechci samozřejmě seznam těch konkrétních zdrojů.
Občas se něco podaří. Jsou lidi, kteří nás mají rádi. Ale byla by to určitě jiná situace, kdyby tu existovala rozvinutá síť mecenášů kultury, což právě moc nefunguje. Teď nechci, aby to vyznělo, že si chci stěžovat, ale stalo se mi občas, že jsem šel žádat velmi bohaté lidi doslova o pakatel a oni dobře vědí, že si ty částky mohou odečíst z daní, i když ani to pro ně pochopitelně mnohdy není zajímavé, – ale bylo jasně vidět, že něco takového jako kultura je vůbec nezajímá,  oni vůbec nechápali, k čemu něco takového je, nějaký časopis o překladu. Možná kdyby si tu člověk sám mohl alespoň částečně určovat, nač přesně jeho daně půjdou, že by se pracovalo lépe.

Šrámkova Sobotka 2008

Zdá se mi, že redakční práce a realizace každého čísla Plavu konzumuje většinu tvého/vašeho času. Máš vůbec čas zajímat se o to, co by mělo být předmětem zájmu tebe coby bohemisty, tj. o současné dění v české literatuře?
Výsledkem toho, kolik mám a nemám času, je třeba to, že jsem mizerný student. Mám určitě míň času na věci, kterým bych se věnovat měl, ale to je a bude nakonec vždycky jen můj problém.  Ale na druhou stranu mě děsí záplava textů v knihkupectvích, přičemž paradoxně k tomu s Plavem sám přispívám. Kdykoliv přijdu do knihkupectví, tak jsem překvapený, kolik knih každý týden vychází. Říkám si, když vyjde nová knížka třeba od Járy Rudiše, že se vyplatí počkat na pár prvních recenzí. Jestli aspoň tři ohlasy budou zajímavé natolik, že si řeknu ano, má smysl do toho investovat čas a možná i peníze. Nejsem typ, co přečte čtyři knihy týdně, protože většinu mého času zabírá práce s textem, a pak si třeba rád pro změnu pustím nějaký film. Vlastně se ti tady nerad přiznávám, že čtu míň, než bych jako bohemista z české literatury měl. Ale nepřečetl jsem třeba ještě celého Tomáše Štítného, a vzhledem k tomu, že jeho tvorba přetrvala staletí, by myslím měl mít přednost před jinými.

To je smutná zpráva pro současné prozaiky, protože se k nim zřejmě do konce života nedopracuješ.
Ale tak třeba z autorů, které bych asi z nedostatku jiných termínů nazval „střední proud“, tj. kteří se dostanou do „velkých“ médií, takže se pak dostanou i ke mně, tak z těch jsem asi z každého něco četl. Mám přečtené dvě věci od Rudiše, dvě od Urbana, čtyři od Šabacha, něco od Viewegha. Ale mě to prostě nebaví číst dál! Jsem si vědom, že podle jedné knihy nelze soudit ty další a že bych měl třeba každému dát šanci na prvních padesáti stranách, ale nechce se mi. Když mi třeba nechutná Urbanův jazyk, tak i kdyby napsal sebelepší příběh, tak mě to nebude bavit číst.

Říkal jsi, že se orientuješ podle recenzí. Kde si je hledáš, v novinách, na netu?
Tady narážíme na další problém (směje se). Mě strašně zajímá žánr kritiky, baví mě to číst. Asi za to můžou lidi, kteří mě na škole učili, hlavně Michael Špirit a později Marek Vajchr. Ti mi dokázali, že číst kritiky může být často zábavnější a přínosnější než číst původní text. A protože Špirit je bývalým a Vajchr současným redaktorem Revolverky, tak přiznávám, že mám rád právě RR, byť – a jestli si tohle někdo z nich přečte, tak mě nejspíš skalpují – si o nich myslím, že jsou to svým způsobem sektáři. Ale nezazlívám jim to jako jiní, vlastně je mi to sympatické. Pak si čtu noviny, i když vím, že tam se nedozvím takovou analýzu, kterou bych se svými nároky chtěl. A pak, pochopitelně, patříme ke generaci, která se přirozeně pohybuje na internetu, takže i to je pro mě zdroj.

Kdybychom měli jmenovat, tak které adresy? iLiteratura, Portál české literatury?
To ani ne, spíš jsem měl na mysli třeba diskusní server Okoun, kde jsou lidé, u kterých vím, že napíší názor na jeden dva odstavce, ale bude to názor pro mě zajímavý. Přiznám se, že iLiteraturu moc  nečtu, protože mi přijde málo živá. Svázaná konvenční představou kritického psaní. A Portál české literatury často v kalupu publikování článků pouští zmetky. Asi mi ten jazyk chutná víc ve vší živosti, slangovosti a nespisovnosti právě na tom Okounovi.

A nevadí ti, že nevíš, kdo je autorem kterého názoru?
No, v tom je právě výhoda Okouna, že tam se lidé navzájem dost znají. Nebo na Nyxu, kde zase vím, kdo které fórum vede, i když tam chodím méně. Třeba Viktor Janiš, překladatel z angličtiny, má na Nyxu svůj klub, který se vyplatí číst. A takový člověk si k sobě přitáhne lidi, kteří pak přirozeně vypoklonkují vetřelce, který by debatu nekonstruktivně nabourával. Jsou tu taky blogy, zábava je číst Malého čtenáře Honzu Vaňka, nebo upřímný zápal Poznámkového bloku Pavla Kotrly. Ale vím toho málo, pořád objevuji.

To mě samozřejmě jako zástupce internetového média těší, kdykoliv někdo připouští, že internetové zdroje považuje za stejnocenné, nebo někdy i cennější než papír.
Tady musím vytáhnout příklad časopisu, který jsem měl velmi rád v tištěné podobě, a to je Aluze. Aluze koncem minulého roku přestoupila na internet. Nevím sice úplně přesně, proč se tak stalo, nenašel jsem žádné vysvětlení ani na webu, ani na papíře, ale předpokládám, že to bylo vědomé rozhodnutí Jiřího Hrabala, ne tah z nouze. Dalo mi práci si na novou verzi zvyknout, ale chodím tam. I když míň, než jsem četl tu tištěnou. Kdo ví, třeba i Plav bude jednou jen internetový.

Jít si za svým překladatelem

Ještě by mě zajímalo, jak jste otevření neznámým autorům překladů zvenčí. Je vůbec u vás někdo ochoten se zabývat porovnávání amatérského překladu neznámého autora s originálem?
Otevření tomu jsme, i když máme samozřejmě rezervy. Ve spolupráci s nakladatelstvím Dauphin ale plánujeme vydávání nových dobrých překladů. Takže když nám někdo pošle opravdu kvalitní překlad, tak nejenže to pak vyjde u nás v časopise – samozřejmě hodí-li se tematicky –, ale třeba i jako knížka právě v Dauphinu. Ale nemůžeme to nikomu slíbit, nejsme zatím na to úplně zařízení, je to ještě v přípravách, možná by to chtělo nějakou speciální rubriku… teprve uvidíme. Je stejně tak možné, že od toho nakonec ustoupíme a soustředíme se na známější jména, která zaručují jistou kvalitu. Ale to zase záleží na konkrétním jazyce a tématu. To jsou věci, které se pořád vyvíjejí.
Ještě jsem si uvědomil, že jedna věc, kterou Plav dělá, je dost důležitá, a to je rubrika Kritika překladu. Nejsem si vědom, že by to kdokoliv jiný soustavně dělal. Je to možná trochu mrtvé téma v očích veřejnosti, ale přitom podstatné.

Obvykle vejdou ve známost jenom ty překlady, které jsou obzvláště hrozné. A na druhé straně potom ty, které jsou oceněny jako mimořádně kvalitní. Bylo by asi prima, kdyby si čtenáři vyhledávali překlady konkrétního překladatele, tedy že by šli po práci konkrétního jména.
To by bylo jistě ideální. A v určité skupině jazyků to tak i funguje. Třeba když vydá knížku Rudolf Pellar, tak to je taková záruka kvality, že si pro ni lidé půjdou. On si taky autora vybere. Nebo když jsem zmiňoval Viktora Janiše, který se tady etabloval jako překladatel sci-fi. A domnívám se, že komunita scifistů, což je skupina, která žije oproti jiným dost poučeně v rámci svého žánru, nové knihy bedlivě sleduje, a když Viktor vydá nový překlad, tak na to lidé jdou jako na Spielberga. Teď doufám, že se Viktor neurazí (směje se). Ale že zkrátka už lidé od něho očekávají určitou kvalitu. Abych byl přesně pochopen, tak raději dodám, že najít si svého překladatele neznamená rozeznávat ho v knize podle stylu, ten by neměl být znatelný, ale důvěřovat v jeho výběr textů.

Už jsme mluvili o tom, že vychází obrovské množství knih, a některé překlady pak nutně provozují lidé, kteří sice snad zvládli nějaký jazyk, ale nezvládli překlad. Myslíš, že se to může časem odstranit, a nebo není šance?
Já si myslím, že jsme byli vždycky překladatelská velmoc, tady se překládá hodně a dlouho. A jako všude jinde, čím víc se toho dělá, tím víc šmejdů vzniká, ale tím víc taky vzniká výborných věcí. A překlad samozřejmě po čase zastarává, i když dají se najít i výjimky, které lze číst i za sto let. Jako všude, měla by v tom být poctivá práce, která v tomhle případě spočívá na ose překladatel-redaktor-nakladatel. A ta kvalita se nutně projeví sama. Jiná věc je, že snáz najdeš dobré autory u jazyků jako angličtina, z něhož překládají zástupy, než třeba u velštiny nebo ndebelštiny, kde to bude vždycky horší, musí se usilovněji redigovat a na kvalitního autora čekat déle.

Sledujete časopisy podobného zaměření v rámci regionu? Existují?
Víme o nich, existují všude, na Slovensku je Revue pre svetovú literatúru, v Maďarsku je několik takových, v Polsku, v Německu taky – což samozřejmě souvisí s velikostí trhu. Ale to, že je překlad podstatná věc pro fungování národní kultury, to je vědomí, které je ve střední Evropě společné všem.

A úplně poslední otázka bude ryze praktická. Předpokládejme, že na základě našeho rozhovoru si čtenáři budou chtít Plav koupit, a u nich není k dostání. Jak se k němu dostanou?
Ideální je navštívit náš web www.svetovka.cz a tam se dá všechno zjistit, včetně prodejních míst. Nejzastoupenější jsme zatím v Praze, ale v horizontu jednoho roku doufáme, že budeme k dispozici po celé republice. A jestli to někoho zaujalo a chtěl by se podívat, tak se určitě můžeme domluvit na ukázkovém čísle zdarma nebo rovnou na předplatném.

Děkujeme za rozhovor!