Z jiných tratí II/07

Nevím, jak se chytají za srdíčko starostové

Rozhovor s šéfredaktorem Psího vína, Petrem Štenglem,
vedla v kavárně Wash Café na pražském Smíchově Jitka N. Srbová.

Doprovodné fotografie a grafika: Petr Palarčík

Petr Štengl na večeru Psího vína v pražském Studiu Paměť, listopad 2006.

Na začátek trochu představme Psí víno těm, kdo ho třeba dosud neznají.
Psí víno má v podtitulu napsáno Časopis pro současnou poezii, tomu zůstává věrné po celých deset let své existence, od doby, kdy ho Jaroslav Kovanda založil. Svého času byla jeho součástí ještě příloha Remazury, ta se týkala divadla. Poezii samozřejmě doplňuje próza…a nedílnou součástí jsou i recenze.

A co výtvarná složka? Psí víno má pěknou úpravu…
Tak, na to bych zapomněl. Výtvarná složka, té byla a určitě i bude věnována značná pozornost. Jaroslav Kovanda, sám především sochař a výtvarník, má mnoho přátel zejména ve Zlínském kraji a vůbec na celé Moravě. A právě ti přátelé mu přispívali svými grafikami do jednotlivých čísel. Ostatně i logo Psího vína vzniklo tímto způsobem, jeho autorem je František Petrák, grafik z Luhačovic.

V poslední době ty původní kresby a grafiky vystřídaly fotografie, zdá se, že v každém čísle jsou k vidění práce jednoho fotografa. Je v tom nějaký záměr?
Celou výtvarnou podobu Psího vína má na starosti Petr Palarčík, který sám je výborný fotograf. Fotografie se tam dostaly v poměrně nedávné době v rámci snahy o určité oživení, ale není řečeno, že se časem zase nevrátíme ke grafikám…a nebo že v jednom čísle nebude obojí. To ještě uvidíme, teď jsme právě v období změn.

Když mluvíme o změně - na konci minulého roku zakladatel a dosavadní hlavní osobnost Psího vína, Jaroslav Kovanda, předal vedení časopisu do tvých rukou. Musel tě přemlouvat?
Kdybych to byl býval věděl, tak bych jsem sem nechodil. To jsem tehdy měl říct! (smích) No, tak přemlouvat…on mi to tak po kouscích dávkoval. Samozřejmě, vůbec jsem neměl ani nejmenší představu, jak ta práce bude vypadat. Ale je to určitě výzva a tak jsem do toho po hlavě a s nadšením skočil.

Petr Štengl a Kateřina Komorádová, jedna z autorek večera v Paměti.

A co máme čekat od nového čísla? Chystáš nějakou změnu?
No to samozřejmě, to se klepejte nedočkavostí! Ale vážně: my jsme s Jardou Kovandou ve vkusu hodně odlišní a to na obsahu nového čísla bude určitě znát. Ale kromě toho, a to je taková výrazná novinka: od tohoto čísla, tj. číslem 39 počínaje, bude časopis doprovázet sbírečka - příloha. Půjde o současné české autory, jako první to bude Kateřina Bolechová. Další nechci nic prozrazovat, jen ještě řeknu, že na tento rok už máme autory vybrané. A musím dodat, že zatím se na vydání těch sbíreček finančně spolupodílejí. Sice symbolickou částkou, ale zatím je to tak. Uvidíme do budoucna, jestli se to nezmění.

Kam bys vůbec Psí víno zařadil, jaký má záběr?
Psí víno se z regionálního časopisu vypracovalo na časopis s celonárodní působností. Dokonce se některá čísla posílají do Ruska, na Slovensko, do Polska.
Vycítil jsem, když jsme byli vloni v Olomouci, určité obavy zejména od starších moravských autorů, že když se osoba šéfredaktora přestěhovala do Prahy, jestli se i Psí víno nestane takovým pražským časopisem. Tak to určitě ne, a myslím, že to bude patrné i z prvního čísla, které jsem už připravoval, že nějaký odklon od Moravy nenastal. Já osobně nejsem zastáncem regionálních vymezení, takže bych chtěl, abychom se i dál zaměřovali na celou republiku. Časem budeme určitě řešit i internetové stránky, které má zatím na starosti bratislavský básník Roman Pekarik. Ale teď je té práce opravdu hodně, to se musí všechno dělat postupně.

Důležité jsou texty

Psí víno má redakční kruh. Ten výraz naznačuje, že to není úplně standardní redakce s rozdělenými funkcemi, že spíš funguje systémem nějaké dohody. A možná ten kruh ani není tak úplně pevný – jak to bude vypadat do budoucna?
Pracovním jádrem Psího vína jsou čtyři lidé. Kateřina Bolechová, Petr Palarčík, Milan Libiger a já. To jsou lidé, kteří skutečně na každém čísle fyzicky pracují. Výběr textů, korektury, denní agenda, administrativa atd. Pokud se týká redakční rady, jsou v ní ti, kteří každý po svém způsobu a možnostech se snaží přispět. Není to tak, že bychom všichni byli v neustálém přímém kontaktu, ale když je potřeba sejdeme se a záležitosti k projednání probereme, názorů ač jsme různých, mnohdy přímo protichůdných. Což je právě zvláštnost, a myslím že i dobrá vlastnost Psího vína.

Tady asi jde o ten společný zájem, který stojí nad nějakými názorovými odlišnostmi, tj. dostat texty k lidem.
Určitě! Kromě toho každý z redaktorů přispívá něčím jiným, buď tím, že doporučuje autory nebo píše recenze, což dělají třeba Radim Kopáč, Vladimír Novotný a další. A tím právě vzniká pestrost.

Další věc, která stojí za zmínku – všimla jsem si, že Psí víno neodděluje zkušené a nezkušené autory, texty stojí vedle sebe a je na každém čtenáři, aby si udělal názor. Je to záměr?
Naprosto. To je, řekl bych, přímo krédem Psího vína. Tak to zavedl Jarda Kovanda a v té tradici budeme určitě pokračovat. A není to ani vyvyšování „nezavedených“ ani snižování „zavedených“ autorů. Protože autor, ten totiž není vůbec důležitý. Důležité jsou texty. To, že jsou někým podepsané – potom, k dalšímu hledání, budiž. Ale především jde o texty.

Roman Pekarik, básník a autor webových stránek Psího vína, tamtéž.

Povedlo se vám někdy objevit nebo pomoci prosadit některého dosud nezavedeného autora?
Určitě, mnohokrát. V poslední době to byl třeba Ladislav Zedník, ale není to jediný případ. Mohu jmenovat například Daniela Hradeckého, Pavlu Šuranskou.

A jak vůbec vybíráte autory pro každé číslo? Už jsi říkal, že redaktoři doporučují nebo oslovují zajímavé autory. Scházíte se potom nějak, vyměňujete si názory?
Ano. Máme takový pracovní víkend, kde se sejdeme minimálně dva, ale radši víc. Všichni mají stejný štos textů a každý vybírá nebo označí, co považuje za zajímavé. Pak si texty vyměníme, ještě vytřídíme, diskutujeme. Ono tedy, nějaký metr na básně…

Více či méně sofistikovaná metoda líbí-nelíbí?
Tak za tyhle meze jsme se myslím za tu dobu už posunuli – nebo takhle: líbí-nelíbí samozřejmě, ale musím to umět zdůvodnit. Samo líbí-nelíbí neobstojí, musí to být podpořeno nějakým rozumným argumentem.

Stane se někdy, že byste přijali text, jehož poetiku řekněme osobně odmítáte, ale spatřujete v ní něco zajímavého?
Počkat počkat, jak odmítáte.

Že třeba žánrově nebo obsahem nezapadá do vašeho osobního vkusu, každý člověk má přece nějaké meze toho, co akceptuje. Příkladem by třeba mohl být automatický text, ten je pro někoho zcela nepřijatelnou formou a pro jiného je to úplně legitimní věc.
Tohle je myslím velice sporná věc a otázka názoru. Sám jsem zastáncem toho, že text, ať už má jakoukoliv formu nebo obsah, měl by obsahovat určitou – a teď to řeknu blbě – kvalitu. Hodnotu. Ale teď nemám na mysli sdělení, a už vůbec ne to, že by měl být o něčem. Vzpomínám si teď, že Ivan Wernisch má, myslím že v Pekařově noční nůši, slova zapomenutá. Takové výrazy, co se už nepoužívají. Ty se třeba mně děsně líbí. Takže to, že je něco experiment, není pro mě důvodem k tomu, abych text odmítl. Ale když je něco bez ducha, pak není důvod takový text dávat do našeho časopisu.

A jaký je poměr těch, kteří projdou?
Mám teď zkušenost pouze s novým číslem, a tam to byla asi třetina odmítnutých, dvě třetiny přijatých. Ale ještě bych chtěl dodat, že pro nás není vůbec podstatné, jestli je autor zavedený, známý, že vydal třeba sedm sbírek a podobně, to vůbec není záruka toho, že automaticky jeho texty otiskneme.

Jaroslav Kovanda a P.Š., dynamický záznam schůze v Království.

K čemu vůbec takový časopis

Ty sám jsi básník. Je to velká změna, když se člověk stane z autora a posléze redaktora taky manažerem?
No naštěstí a naneštěstí zároveň, nějaké zkušenosti s tím manažerstvím i s obchodem už mám. Takže to pro mě není naprosté novum. Ale nedovedu si představit, že by se z krásné literatury stal nějaký tržní produkt…

Ten manažer byl určitě v uvozovkách.
Ale tak ono to k tomu patří. Podpora prodeje, distribuce…a peníze jsou taky potřeba. A jejich shánění, to je tedy docela šílené. A nejošklivěji se zachoval pan starosta městské části Praha 9, kde žiju. Nejdřív jsem šel za jeho zástupkyní nebo jakousi pracovnicí, která je takovým předstupněm k panu starostovi a má na starosti kulturu. Seznámil jsem ji s časopisem, s jeho obsahem, s jeho posláním. Paní tedy zjevně nevěděla, k čemu vůbec takový časopis (poetický časopis pro Prahu 9, pro ty kolbeny tam!), k čemu by byl. Dala si týden na rozmyšlenou. Já jsem jí tedy jasně řekl, že mi jde o peníze, ne o miliony, ale o tisíce. Paní posléze vymyslela, že bych měl napsat žádost panu starostovi. Což jsem tedy učinil, ale nechtěl jsem se nějak zvlášť patolízalsky ponižovat, pojal jsem to trochu po básnicku a ve finále jsem provedl radikální škrt, aby to bylo takové úderné. Za týden jsem paní volal, představil jsem se – a paní řekla: Ó. A pak mi řekla, že takhle tedy ne. Takhle ta žádost ne! To že nejde. A pak mi prozradila ono tajemství, jak na  peníze: To musíte pana starostu chytit za srdíčko.
Tak kdybyste někdo potřeboval vědět, takhle se na to musí. Já tedy nevím, jak se starostové chytají za srdíčko případně za jiné orgány – ale taková byla jedna z mých prvních zkušeností co se týká shánění peněz.

Takže nakonec zůstane u peněz z ministerstva kultury…
No je to zvláštní pocit jít takhle za někým, kdo je zrovna u moci. I když jde jen o tu malinkatou, lokální moc. Já jsem pak samozřejmě napsal tomu starostovi takový velice zdvořilý mail, kde jsem mu vysvětlil, kdo jsem, co jsem. Pochopitelně mi vůbec nic neodpověděl. To je taková ta povýšenost, co ten plebs vůbec obtěžuje… No, tak pro básnění, jako impuls, to je zase dobrá zkušenost. Ale pan starosta by se měl stydět!

My to napíšeme tučně. A po tom neveselém shánění sponzorů bychom se mohli dát do veselejšího shánění autorů. Když tedy někdo má zájem publikovat v Psím víně, jak to má udělat, je lepší poslat texty v elektronické podobě nebo vytištěné poštou?
Tak kdybych si mohl vybrat, radši tu elektronickou podobu. My samozřejmě přečteme všechno co přijde, a chápeme, že někteří autoři k počítači nemají vztah nebo přístup, ale mít text rovnou v textovém souboru je pro nás jednodušší. Ale nevadí to - na stroji, rukou, bude-li to čitelné, bereme všechno. A ideální je soubor cca 15-20 básní, z toho se dá vybrat.

A kdyby měli zájem fotografové, výtvarníci?
Jak už jsem říkal, výtvarná podoba je působištěm Petra Palarčíka, takže pokud bude mít někdo zájem, ať klidně fotky pošle, ale nedá se slíbit, že to vyjde. Přece jenom jsme čtvrtletník především literární, takže není každá druhá stránka fotka. A navíc tak dvě tři čísla dopředu už myslím Petr bude mít vybraná.

Úplně nakonec ještě prozraďme, že Psí víno oslaví letos deset let své existence. Určitě to budete oslavovat interně, ale chystáte taky něco pro veřejnost?
No samozřejmě, určitě bude slavnostní večer – s patnácti filmy Milana Kozelky, a s Alexandrovcema! (smích) Ne, nic konkrétního jsme ještě nedomlouvali, ale něco rozhodně uděláme a pak vás jistě pozveme.

Tak to my už se těšíme. Díky za rozhovor.