Z jiných tratí IV/06
Jiřina Hauková
Vcelku s oblibou říkám, že ač sama ženou, ženskému psaní zejména v poesii nijak nehovím. Nevím už, který z důvodů, které pro to mám, je skutečnější – snad především ten, že ženská poesie bývá jaksi příliš oblá, příliš smířlivá, příliš citově mateřská. Nic z toho se ale ve špatném netýká básnířky, jejíž obsažný výbor mám stále častěji na nočním stolku, a ze kterého pocházejí dnešní ukázky. Pokud smířlivost, pak ne patos, pokud oblost, pak ne bezrozměrnost, pokud cit, pak ne kýč. Vnímavé, pojmenovávající a domyšlené psaní, to mě přivedlo k paní Jiřině Haukové, jejíž rukopisy bohužel od loňské zimy už dále nepřibývají.
J.N.S.
Cesta
Vyšli jsme jednoho rána na neznámé pobřeží
v krajině, kde jsme dosud nikdy nebyli,
a úzkým hrdlem jsme vešli do láhve údolí,
jehož zaoblené stěny byly vystlány mechem.Uchopil jsi mně, protože dosud nikdy
jsme nebyli vzdáleni v takové cizotě,
a přesto, že dlouho jsme spolu šli,
měli jsme k sobě tak daleko,že jsme se jeden o druhého báli,
ale také sebe jsme se báli,
jako ve chvílích, kdy jsme se poznávali,
a nevěděli ještě, kdo je ten druhý.Kraj začal bez květin,
na návětrné straně lišejník žil svůj život
a přeslička rozbujela do tvaru obludného,
jako by vzkřísila své předky z pravěku.Všichni se ztratili a my jsme se ztráceli,
v mlze jeden druhého nevidíce,
jako bychom se už nepotřebovali,
jako bychom se už neznali a nepoznávali.Taková opuštěnost, jež na všechny padla,
a nikde nebylo živáčka, ledová hradba
se drolila v kapky, v déšť,
a nic kolem nás nebylo pravda.Strom nebyl stromem, potok potokem,
my nebyli sebou samými.
Jak jsme se dostali sem, kde nepotkáme
jedinou stopu člověka!Protože nikdo nesnese takovou samotu,
která by byla zalidněna přesličkou,
vyrostlou do prahorní výše,
a lišejníkem šedým, hustým v návětrné straně.Ale někudy vede cesta z těchto krajů,
protože člověk, který sem zabloudí, brání se zůstávat
v takovém údolí, které dnes jenom zahlédne,
ale dávno už nezná.Ale co kdyby se mu zalíbilo v té samotě,
co kdyby se mu zalíbilo v té opuštěnosti?
(Básně, oddíl Oheň ve sněhu (1947-1957). TORST, Praha 2000. 1088 stran, náklad neuveden, vydání v tomto souboru první.)
Nežene-li nás to
Vůně jasmínu, která nás jitřila v mládí,
to je vůně žáru, jenž podnítil
naše myšlenky, štětce a dláta;
nový svět je jen nový duch.
A duch a štětec a dláto
jsou totéž.
Vůně jasmínu je poutá
pro strázně duše.Poryvy větru roztínají žár,
rozprchává se vůně,
slovo sklouzává na falešný tón,
barvy zakřiknuté,
kameny uskřinuté,
představivost v máku spí.
Bez ní nemocný podléhá své nemoci
a pohádky spí pod pramenem
na němž sedí had.Nežene-li nás to
až daleko za hranice poezie,
pak je pusto.
Nežene-li nás to,
co hnalo Hieronyma Bosche,
aby maloval obludy a mučené duše,
nežene-li nás to,
co hnalo Brancusiho,
aby vytesal Sloup nekonečna,
a není-li to,
co dává švestce zrát –
pak jsou to jen klamná scestí,
horší než střemhlavé pády.Vítr odvál lísteček jasmínový.
Vrátit se na keř
už nikdy nedokáže.
(Básně, oddíl Rozvodí času: Úděl růže (1963-1965). TORST, Praha 2000. 1088 stran, náklad neuveden, vydání v tomto souboru první.)
Sníh má kostem nejblíže
Odvanuto…Holý kraj, který se chystá na zimu.
Vzpomínka na palmy v Římě
a na modrou neapolskou zátoku.
Kde asi jsou všichni ptáci, kteří odletěli,
jejich prázdná hnízda zavěšená ve stromech.
Jdu opuštěným parkem a vyrývám
svou postavu do vzduchu.
Jeho ostří mě štípe do tváře,
z dechu sedají krystalky.
Někdy mě popadá strach,
V hrdle mě svírá,
samota tě obestírá
jako poslední list na stromě.
Sníh má kostem nejblíže.
(Básně, oddíl Básně do sbírek nezařazené. TORST, Praha 2000. 1088 stran, náklad neuveden, vydání v tomto souboru první.)
Jiřina Hauková (1919 – 2005)
Básnířka a překladatelka.
Vystudovala filosofii v Brně, po uzavření vysokých škol nastoupila do redakce přerovského deníku Obzor, redigovala externě také rubriku Lidových novin Žena a svět. Od roku 1942 pracovala v knižním oddělení Ministerstva lidové osvěty v Praze, od roku 1945 v publikačním odboru ministerstva informací, kde pracovala až do roku 1950, kdy se stala spisovatelkou z povolání. Od roku 1945 byla členkou umělecké Slupiny 42, členem téže skupiny byl také její manžel, Jindřich Chalupecký. Přeložila Díla Anais Ninové, Emily Dickinsonové, E. A Poea, Jacka Londona, Johna Keatse, Dylana Thomase a dalších. V roce 1996 obdržela Cenu Jaroslava Seiferta.
Z bibliografie:
Přísluní (1943),
Cizí pokoj (1946),
Oheň ve sněhu (1958),
Rozvodí času (1970),
Spodní proudy (1988 v zahraničí, 1992 v ČR),
Motýl a smrt (1990),
Světlo v září (1995),
Mozaika z vedřin (1997),
Díra skrz (1999),
Záblesky života (1996, paměti),
Básně (2000, výbor)