Z jiných tratí IV/05

Jan Vladislav

Vzpomínám si velmi dobře, že mi přišel nečitelný. Příliš surový a prozaický básník, prozaický ve smyslu dokumentárního popisu skutečnosti – emoce pod některými slovy jsem asi v té chvíli ještě neviděla nebo nemohla uvidět. Co člověk nevidí v osmnácti, to mu čas časem ukáže, ať chce nebo nechce.
Dnes vám ho tedy představuji s úctou, jako autora osobitého, přímého ve vyjádření, naléhavého a poetického.

J.N.S.

 

Co jsi

Máš světlo slunce. Jsi ale jen večerní lampa
          pro ošálené ptáky.
Slibuješ. Ale tvá odpověď je pláč herce. Pláč herce
- i když je to člověk. A slova lásky, která se drolí
z jeho úst – kdo pozná, kde milují a kde jsou
          lhostejnost?
Podobáš se. Ah, to je to nejstrašnější. Podobáš se
stromu víc než kterýkoli strom. Podobáš se tělu
tak, že každý, kdo tě jen zahlédl, už žádné jiné
          nesmí…
Ah, to je to nejhorší.
Zdáš se vysvobozením, a jsi též jen lež.

 

Fragmenty a jiné básně, oddíl HOŘÍCÍ ČLOVĚK (1946-48), TORST, Praha 1998

 

 

Samomluva čtenáře Shakespearových sonetů

Ne, nechci vymizet
vám navždy z paměti
a všechno, co tu dělám,
můj každý krok a každé písmeno,
jež dávám s hněvem a strachem na papír,
chce pravý opak:
chci, abyste křičeli, až je budete číst
a já tu nebudu,
chci, aby vás to hnalo proti zdi
a vaši hlavu krvavou
aby to rozbíjelo zas a zas
o čtyři stěny každodennosti
bez dveří, bez oken,
až já tu nebudu.
A především chci, abyste sténali
strachem tak, jak tu sténám já,
až já tu nebudu,
a abyste si rvali vlasy beznadějností
těch slov:
„Až já tu nebudu“,
a abyste si to v noci do polštáře
mokrého od slz a potu
opakovali jako já:
„Co bude,
až já tu nebudu?“

A chci, aby vám hrdlo při tom vysychalo
a závrať úzkosti lámala vám vaz
a abyste se schovávali do kouta
a abyste se zježenou páteří
listovali v knihách proroka,
který hovoří o tom,
že ho mrzí veškerá jeho práce pod sluncem,
protože ji musí jinému zanechat,
až on tu nebude,
a ten jiný bude v jeho loži spát
a místo něho zpívat o vinici, o cedrech na Libánu,
až on tu nebude,
a bude chodit po chodnících, kudy chodil on,
a vystupovat na tytéž hory srdce a závrati,
na nichž už podle Rainera Marii Rilka
nelze dál,
a on tu nebude.

Ne, ne, já vás nemám tolik rád,
že bych chtěl raději vám z paměti vymizet,
než aby vzpomínka na mne vás stála vzlyk.
Já – abych pravdu pověděl –
já vám tak závidím,
že vám tu chci nechat na památku
ze všech mých nejlepších sil
ulitý pohár hořkosti,
křiku, pláče, žluče, slz,
které pečlivě ukryju na dně pod vrstvami
nejlepších vín.
Můj každý krok a každé písmeno,
které dávám s hněvem a strachem na papír,
plní jen tento úmysl
a jeho zášť mi dovoluje žít.

Ne, ne, ne, já vás mám rád natolik,
že bych chtěl vás stát denně tisíce, tisíce vzlyků,
až já tu nebudu,
a ještě raději
byl bych, kdyby se najednou
v okamžiku mé smrti celý svět zhroutil
                    v základech
a nezůstalo nic než vlající prapor dýmu
a rovná hladina moře,
až já tu nebudu.
Aby už nebyly hory a údolí,
aby nebyla města a chodníky
s kroky žen a dívek,
až já tu nebudu.
A především – zas abych pravdu pověděl –
především bych chtěl,
až já tu nebudu,
aby nebylo té, o kterou se v hloubi duše chvěji,
která mi uniká přece dost už dnes
a která by mi navždy unikla,
až já tu nebudu.
Je to žárlivost až za budoucí hrob
a je to žárlivost na to, že by ji nesla zem,
že by se jí vzduch, ten vzduch, plný velikosti
                    právě dnes
a plný padajícího listí právě dnes,
dal zase pít jak víno,
až já tu nebudu,
je to žárlivost na tenkou šupinu prádla,
že by ji obalovalo,
až já tu nebudu,
a já bych o tom nevěděl.
A že by mohla jít kamkoli
a že by mohla být sama
a že by mohla stát u okna a hledět dolů
                    na chodník
a na míjející chodce
a že by se mohla dívat do zrcadla a lekat se
té cizí bytosti v něm
a že bych se už nikdy nemohl ptát,
kde byla a nač v tu chvíli myslí,
když stojí u okna a hledí dolů na chodník
a na míjející chodce,
až já tu nebudu.
A že by mohla
náhle zaražena, náhle zasažena bleskem
                    předtuchy
ležíc v bílém moři své postele,
že by se mohla ptát
tak jako tady já:
„Co bude,
až já tu nebudu?“

Slyšíš mne, slyšíš mne, nebo neslyšíš?
Nebuď hluchá, nedělej se hluchá, slyš,
Takový křik je přece slyšet i přes všechny zdi…
Slyš mne a dej mi odpověď.

 

Kniha poezie, oddíl SAMOMLUVY (1950-60), Klub osvobozeného samizdatu, Praha 1991

 

 

11.

A tak se mé rozštěpilo na dvě.
To jedno hledalo zločiny,
které jsem spáchal, jak oni tvrdí,
a když je zděšené nemohlo najít,
to druhé je začalo vymýšlet.
Ale má fantazie byla brzy v koncích –
Na ně by nestačil ani Sofoklés,
ani Calderón, ani sám Shakespeare
se svým Hamletem a Richardem III.
a všecky hry, co jsem jich režíroval –
a když pak celé noci rozbírali ve dvou
každé mé slovo, každou mou větu,
a pořád křičeli, že to není ono –
některé zápisy jsem musel přepisovat
třikrát až čtyřikrát, a pořád to bylo špatné –
začal jejich šéf bušit do stolu:
Nebudeš-li psát pravdu, jen holou pravdu,
budeš bit, ale tak, že z tebe nezůstane
nic než hlava a pravá ruka,
ostatní rozsekáme na krvavou kaši;
a ještě tu noc mi znova ukázali,
že to opravdu nebyla jen slova.
Ráno jsem podepsal všecko, co chtěli,
a teď vám o tom píšu, protože věřím,
z celého srdce a z celé duše věřím,
že vaše spravedlnost by něco takového
nemohla připustit. Nebo je historie
přece jen děvka?

 

Fragmenty a jiné básně, oddíl PŘÍBĚHY (1997), TORST, Praha 1998

 

Jan Vladislav (* 1923)
Vlastním jménem Ladislav Bambásek, narozen ve slovenském Hlohovci. První básnické knihy vydal po druhé světové válce. Náklady jeho třetí sbírky Hořící člověk byl po únoru 1948 zničen, v té době byl také z politických důvodů vyloučen ze studia srovnávacích dějin literatury na Karlově univerzitě. V padesátých a šedesátých letech mohl publikovat jen překlady, v roce 1968 se podílel na založení a vedení Kruhu nezávislých spisovatelů, v roce 1969 byl jmenován šéfredaktorem revue Světová literatura. Další naprostý zákaz publikování přišel na počátku sedmdesátých let, takže sbírky z let 1950 -1980 existovaly pouze v samizdatu. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77, v roce 1981 odešel do nuceného exilu ve Francii, v Paříží přednášel na univerzitě o československé nezávislé literatuře. Na toto téma zároveň i publikoval, byl také spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa.