Přemýšlela jsem, že toto nesnadné sousto se vám pokusím předložit jako vpravdě labužnický pokrm. Takový, který pro svou osobitost pro řadu jazyků bývá nepoživatelný. Ale snad se přece povede, a tyto nepřikrášlené, někdy až úsečné texty oceníte. Já sama jsem se k nim pročítala několik let.
J.N.S.
O podkožním
Nemohu svléknout kůži
jako had, ostatně
nová kůže je totožná
se starou – had
zůstal hadem.
I kdybych se zbavil své
kůže, nezbavím se
toho, co je pod ní,
co je v hlavě, srdci.
Nezavrhuj mě pro to.
1987
Emil Juliš, Nevyhnutelnosti, oddíl IV. Než budu požrán stínem, TORST, 1996
Jaké pocity ho často přepadaly
viděl se často sklíčený a opuštěný v světě
viděl mnoho lidského i nelidského v světě
viděl se opouštět tento smutný krásný svět
cítil se často lidsky i nelidsky v světě
cítil se opouštět tento smutný krásný svět
cítil se často sklíčený a opuštěný v světě
nechtěl mnoho lidského ani nelidského v světě
nechtěl být často sklíčený a opuštěný v světě
nechtěl opustit tento smutný krásný svět
Emil Juliš, Svět proměn, oddíl III. Maličko o něm, Mladá Fronta, 1994
Stíny
Často se vyhýbáme mrtvým,
jistě proto,
že je musíme nechat jejich mrtvým.
Bludné cesty skalami.
Člověk by nevěřil, ze existuje reálná krajina,
která se tyčí za Giocondou,
a ona skutečně - - -
I vody, jež bijí do útesů,
živelný pohyb zeleného mládí,
příboj vzpomínek na stará kolena.
Tehdy nebyli mrtví.
A když, smáli jsme se:
„Už je nebožtíček, už je pod drnem.“
Ostatně nešlo o slova,
vše bylo v něčem jiném, dalekém a niterném –
úsměv Giocondy ve mně.
Podle cesty se táhnou balvany,
mé vzdálené stíny paměti;
vzdouvající se neklid stoupá útrobami až kdoví kam.
Volám kvězdy,
křičím na noční mrak,
pomalu se smršťuje a mizí.
Na holém nebi zanechává trčet měsíc
s tajemným úsměvem Giocondy.
Ten amulet chci nosit na prsou.
Emil Juliš, Hra o smysl, oddíl II. Střílení do terče, Severočeské nakladatelství, 1990