Z jiných tratí IV/04

Karel Šiktanc

Texty plné úzkosti, tázající se po meznících, hranicích a povaze lidství... Texty, od nichž se nedá odejít, nedá se přestat číst. Příběhy. Když jsem byla na stření škole, ještě jsem je neuměla strávit. Dnes už to aspoň zčásti svedu - výhoda ubíhajícího času tkví v tom, že si postupně sáhneme na více žhavých drátů, než bychom sami chtěli.
Ale to už do úvodu vpisuju víc sebe, než je zdrávo, a proto:

ZAŘÍKÁVÁNÍ ŽEN

"Čí jste?"

ptala se žena ve třináctém domě.

(A že byl úplněk a dveře dokořán,
svítalo z nedbalek a z alpakových nožů.)

"Ničí," hlesl jsem pravdu tišeji než sníh,

"i sami sobě patříme tak málo,
jakpak se ještě darovati cizím?"

"Mám málo místa," řekla přísně žena.
"Málo tu místa, nevejdem se všichni."

Sněžilo hustě.

Vypřažené saně strměly při mně na prostředku dvora,
jak bych táh s sebou předplacenou hrobku.

"Jsem sám, co chcete?" usmál jsem se vlídně

(vedom si klamu - neboť není samot,
pokud nám věrno ještě aspoň slovo),

"Jsem sám jak plamen, když mu zvrhnou svíci,
jak pláč, když prší,

jako čára na zdi..."

"Mlčete!"
"Proč lžete?" rozkřikla se žena

a pes tu vrávoral ve sněhu po kolena

"A co ten chlapec, co ti visí v rukou?"

"A co ten starý, co ti visí v zádech?"

"Copak jsem slepá?"
"Lžete, všichni lžete!"

Záblo mě pláčem.

Ale kdesi v dálce
jako by kdosi cosi bíle pravil,

snad

"Kdepak máš maminku? Bývala kdysi, mladičká,
jak obraz"

anebo jinou, stejně krásnou větu,

nevím, sníh houstl, dvůr se modře točil,
snad bych byl padl,

nebýt při mně žena...

Vešli jsme dovnitř.

Čtvero prázdných židlí
stálo tu zády ke všem stranám světa

a čtvery boty patou ke všem dveřím.

"Polož ho k oknu," poručila žena,
"tak staře dýchá, ještě mi tu umře..."

A vzala džbán
a roztočila vodu

a pes jí lízal postříkané nohy.

"Myslí jen na smrt," řekl jsem jí, zmaten,
když přisedla a smála se, že mlčím

a že už spí

a že musím mít sílu,
takhle ho vláčet - zatracence - světem...

Ztrácel jsem paměť.

"Chlapec má tvé oči," šeptala blízko,
poklekajíc k němu,

a stříhala mu z mrtvých psaní koně

a čarovala s polínkovým dřívím

(neboť si tak už nejmíň stokrát hrála:
i na matku, i na prvního syna).

Ztratil jsem paměť.

Ale prostřed noci
(které se zdají dům od domu kratší)

vzbudil mě křik a svícení a kroky,

spatřil jsem kříž
a hromnicovou svíčku.

"Už umřel,
slyšíš... nesmíš spát, už umřel..."

a hlas byl celý z úlevného pláče.

Hleděl jsem z okna.

V lítostivé mlze
stálo tam v řadě dvanáct temných domů

a dvanáct svíček,
dům od domu kratších,

a dvanáct žen

a dvanáct marných pláčů.

A mrtvý za mnou
řekl: "Pojď, už svítá,

smrt nás tu najde, slyším ji, je blízko...,"

a dvakrát živý, škrábal se mi na hřbet.

(Co bylo platno utíkat se k chlapci!)
(Co bylo platno utíkat se k ženě!)

Vyšli jsme na dvůr.

V zemi, modré mrazem,
našel jsem vojku od zapadlých saní

a táh jsem dál svou předplacenou hrobku.

(Jak se trhá srdce, výbor z poezie 1964-1970, Mladá Fronta, Praha 1991)

 

DEN DRUHÝ

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak
v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu - - -

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.

Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
se hebce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho
prosí. Jak se táže na kohosi, po kom
zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá

rukavička. Sladce trnul. jak se vzdává.
Jak v něm vstává. Jak se shýbá - sponky

v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako
ryba, která slyší tonout řeku - - -

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.

Zajat něhou, po paměti padal znovu
do zajetí. Celým darem. Celý v hrsti.
Celý z prstů mezi prsty. Plašen slovy.
Že ji studí. Strašen tichem. Že ji

zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.
Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.

Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A
v konci deště, v konci pádu kdesi

vzadu stih své dětství. Zády k trati,
dralo listy v jízdním řádu - - -

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.

Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi
trny. Sama rána. Sama vůně. Sama
růže, co si léta sama v sobě smutně
stůně. Sama úzkost. Že se vzbudí.

Že zas najde jenom sebe. Modrá žilka
prostřed hrudi. Modrá žilka prostřed

nebe. Mrtvá. Živá. A co ještě? A co
zbývá? Voda z deště. Při-ho-ří-vá.

Voda. Voda. Škoda všeho - - -
Žádná škoda - - -

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.

Srdce v hrdle, přemožený, obracel se
těžkou hlavou ještě ve snu k srdci
ženy. Ještě hlídal. Ještě zvídal.
Ještě smál se. Usmířený, že už nic

a nikdo není, kdo by v tichu slz a
smíchů - - - zle v ní hleděl z holé

stěny - - -

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.

Srdce v hrdle, marně spala. Marně
v sobě zhasínala. Stál v ní plamen.
Tklivý. Lstivý. Stál, a z noci
fialové táhli k němu dávní dnové.

Její dávní mrtví dnové. V suchých
loktech suché dříví - - - Vlky

v patách - - - Jako živí - - -

Lilo.
Lilo.

(Adam a Eva, Československý spisovatel, Praha 1968)

Karel Šiktanc (nar. 1928)
Autor více než dvou desítek knih, do roku 1970 šéfredaktor nakladatelství Mladá Fronta, poté byl komunistickým režimem zakázán. Po zákazu oficiálního publikování vydal několik sbírek v samizdatu. Po roce 1989 byl krátce předsedou Obce spisovatelů, několik let řídil edici České básně nakladatelství Československý spisovatel. Překládá ruskou poezii. Žije v Praze.