Telegrafní sloupek I/09

Proč moji studenti nečtou?

Obecně se často žehrá na nezájem mládeže o literaturu. Ano, já i moje generace jsme asi přečetli více popsaného papíru (a o Internetu se nám například ani nesnilo). Rozhodně nechci, aby má slova vyzněla jako skuhrání nad zkažeností dnešní doby a degradací tradičních hodnot. To opravdu ne. Možná je načase se ptát, proč tomu tak je a co se s tím dá dělat.

Dovolím si tvrdit, že z velké části může za nezájem o literaturu škola. Ano, střílím do vlastních řad, vím o tom. Ač jsem měl vesměs štěstí na ty lepší učitele mateřského jazyka a literatury, cestu k většině školních autorů jsem si musel najít sám dávno potom, co jsem lavice základní i střední školy opustil. V době, kdy jsem v té lavici seděl a někdy pod ní i četl, provázela mne zcela jiná literatura. Ne školou zprostředkovaná psaná kultura, ale často téměř náhodný výběr knih z regálů dětského oddělení městské knihovny ze mne udělal zaujatého čtenáře.

 

Literatura, ne formální rozbory

Nedávno se mi dostal do rukou přepis šesti přednášek Jorga Luise Borgese vydaných u nás pod názvem Ars Poetica (1). Borges se ptá po tom, co je poezie. A zjišťuje, že každá definice je problematická, protože poezie je jako život. Do definice se dá vměstnat už jen umrtvená a zbavená toho nejdůležitějšího – vášně. Poezie je literární vědou prezentovaná jako úkol (použiji-li Borgesova slova) nebo spíš výkon, který je potřeba analyzovat. Většina lidí má za to, že báseň se musí rýmovat. Protože již na základní škole jsou poučeni o obkročném a střídavém rýmu. Moji studenti nejsou s to poznat poezii, když není rýmovaná. Báseň ale nedělají rýmy. Nedělají ji ani další prostředky jako metafory, metonymie či personifikace.

Poezie je literární zkratka, metoda, jak se dobrat k prožitku a emocím s užitím měně slov, než to činí třeba román. A nepíše se proto, aby byla naplněná forma (tedy forma není cílem), ale protože forma mnohdy usnadňuje se dobrat cíle. Jestliže se hned na začátku pustíme do formálního rozboru, poezii určitě zabijeme, protože konečně pitvat lze jen mrtvolu. Kočku mohu také rozdělit na nejrůznější soustavy a ústrojí s určitými funkcemi, ale dozvím se, jaké to je, když se kočka rozpřede v náručí? Umožňuje vůbec současná školní výuka hluboký prožitek literatury, respektive vůbec nějaký prožitek?

 

Prověřená a spolehlivě mrtvá díla minulosti

Literatuře škodí především historiografický styl výuky, který hlavně na našich středních školách zůstává zachován. A navíc málokde na střední škole se při tomto stylu výuky objeví současná poezie či próza. Tím nechci říci, že by byla lepší než literatura historická, je prostě jen současná. Používá současný jazyk, reflektuje současný svět. Učitelé si stěžují, že je obtížné určit, co ze současné tvorby je relevantní z hlediska budoucího kánonu vysoké literatury. Většina pedagogů se tak zabývá raději a především mumifikovanými ostatky, které ale mohou jako úvod do literatury zaujmout jen některé vybrané jedince. Je to podobné, jako kdyby učitel informačních technologií rezignoval na současný software, protože netuší, který program nebo která platforma má budoucnost. Jako kdyby učitel práva odmítl učit platné zákony, protože neví, kdy bude který novelizován či úplně nahrazen.

Sám jsem se jednou dopustil omylu. Svým studentům jsem pustil film Metropolis. Nepochopili, proč se na to mají dívat. Pro mne je tento historický kousek zajímavost, rarita, součást kabinetu kuriozit. Ale já už viděl skoro všechny filmy Jima Jarmusche, oni ani jeden. Užil jsem si tedy hodně kvalitní zábavy a teď jsem pro rozšíření obzorů schopen pro pár úžasných detailů i snést jinak dnes nechtěně komicky vyznívající dílo, které v počátcích kinematografie mnoho znamenalo. Je-li mezi čtenáři tohoto sloupku učitel literatury, ať po pravdě odpoví na otázku, o které knize, kterou přečetl za poslední rok, svým studentů řekl v rámci regulérní výuky.

 

Jak literaturu prodat

Proč tedy studenti nečtou? Protože většinově je studentům předkládána právě ona mrtvá a hlavně vykastrovaná podoba literatury. Poslední problém, který se týká výuky, je ten, že ve většině případů se do učebnic dostávají pouze neproblematické texty, texty výchovně nezávadné, státotvorné atp. Ptal jsem se studentů, jestli v učebnici literatury narazili na nějaké sprosté slovo. Jediné, které jsem z nich dostal, bylo ono šukat v textu z Babičky, což není žádný vulgarismus. Takže zatímco např. ve filmu se studenti běžně setkávají se všemi vrstvami jazyka, literatura zprostředkovávaná školou jim zůstává mnoho dlužná. I proto v konkurenci s filmem jednoznačně prohrává.

Jestliže chci, aby studenti četli, musím jim nabídnout to, co má předně vůbec šanci je oslovit, a to formou, která není jen proudem informací zbavených emočního náboje. „Vsaď se, že ty Sonety střelím prvnímu, kdo mi přijde do krámu!“ říká v legendární scéně v Takové ztrátě krve Jiří Suchý. Abychom studenty přesvědčili o kvalitách literatury (a poezie), musíme se chovat jako onen Suchého knihkupec. Musíme předně dokázat, aby se studenti zaposlouchali, popřípadě začetli. Nestačí říkat, že literatura je krása (doprčicužjednou), musíme přinést přesvědčivé důkazy.

Nykos

1 Borges, J. L.: Ars Poetica. Mladá Fronta, Praha 2005