Telegrafní sloupek III – IV/07

Sonet v experimentu a experiment v sonetu
    (Listování v knize Smolinec a v básních, co se do ní nedostaly)

Tématem tohoto pojednání je propojení literárního experimentu s tak klasickým a starým básnickým útvarem, jako je znělka. Dvě možná východiska jsou zde sice rozlišena, jejich hranice však nejsou úplně ostré. Prvním naším tématem bude experimentování v rámci sonetu, druhým pak pozice sonetu v kontextu experimentální poezie. Obojí budeme nazírat skrze sbírku Ivana Petlana a Ivo Lysoňka nesoucí název Smolinec. To, že kniha prakticky neexistuje a autoři ji šíří jako za dávných časů toliko ústním podáním, jakož i to, že sbírka i mnohé její jednotlivé básně mají kolektivního autora, nebereme zde jako experiment, ale jen jako pouhou kuriozitu. Podobně to, že všechny názvy básní ve sbírce obsažených jsou jednoslovné a končící na -ec, pokládejme za autorský rozmar, který má své jisté zdůvodnění, pro naše bádání však irelevantní.   

I. Gradace limitů

Každá daná pravidla s sebou nesou výzvu nejen k jejich narušování, ale rovněž k přehnanému dodržování, je zde vždy možnost ukázat, že se lze nasoukat do ještě těsnějšího kabátu. Motivem může být adolescentní výsměch regulím, dokazování (si) určité dovednosti anebo poctivé hledání možností a hranic, řekněme experiment. Sonety své tvůrce k dalšímu hraní si s formou přímo vybízejí.

1) Rýmová degrese
V klasické znělce, ještě než došlo k jejímu rozvolnění, byl počet rýmů více či méně pevně stanoven. Dva na první dvě čtyřverší (ve struktuře ABBA ABBA), závěrečná terceta byla pak rýmována na dva nebo tři rýmy či ještě volněji, verš bez rýmu zde nebyl nepřípustný. Pisatel sonetů postupně znuděný strnulou formou připadne po čase na nápad úkol si ztížit a vystačit si s menším počtem rýmů, pro začátek se třemi nebo dvěma, a tím přiblížit znělku jiným klasickým formám. Toto se přihodilo i našim autorům, nudili se takto asi patnáctkrát. V ukázkách jsou dva různé způsoby rýmování. Ztotožnění rýmů (A=B, C=D) a (A=D, B=C).

Samozřejmě že ode dvou rýmů je jenom krůček k jednorýmovému sonetu. Ani tato výzva nezůstala neoslyšena. Uniknout monotónnosti se autoři pokusili rytmickým trikem po způsobu hudebních textů. I tak se však touto cestou nepodařilo vyzískat víc než koneckonců přiznanou manýru.

2) Komplikace rýmového vzorce
Další možností je zvýšení složitosti rýmového vzorce zavedením vnitřních rýmů. U Lysoňka s Petlanem nacházíme jednu tuto variaci. V duchu obkročnosti přibyl vnitřní rým do veršů označovaných ve vzorci jako A. Schéma prvních dvou slok následující znělky bychom mohli tedy zaznamenat jako
a1 A2
B
B
a1 A2

a1 A2
B
B
a1 A2

3) Sylabická redukce
Není tajemstvím, že při zahájení práce na sbírce Smolinec Ivan Petlan a Ivo Lysoněk virtuálně soupeřili s (tehdy) národním umělcem Jiřím Tauferem a jeho sbírkou Znělec. I přes všechny výhrady k tvorbě i osobnosti protežovaného literáta, nemohli upřít Znělci mnohé klady. Nejvíce pak záviděli Tauferovi jeho majstrštyk, a sice sonet napsaný ze čtrnácti slov.
Ve snaze předstihnout svého rivala rozhodli se složit sonet, který by sestával toliko ze čtrnácti slabik. Úkol poněkud nesnadný, protože slabiky, mají-li skutečně znít jako rýmy, musí být uzavřené a mnoho prostoru pro myšlenku skutečně nezbývá. Kuriózní je, že touto restrikcí vzniká sonet (14), který je podstatně kratší než klasické japonské haiku (5+7+5=17). Čtenáře Pandory nepřekvapí, že první z ukázek pochází opět ze šachového prostředí.

II. Interakce sonetů

Jiné cesty k experimentům se otevírají díky možnosti vázat sonety na sebe, a to zároveň po formální i obsahové stránce. Pomiňme nyní sonetové věnce, které v době svého vzniku mohly být právem pokládány za bravurní experiment, z pohledu dneška však již jde o záležitost klasickou.
Na existenci interakcí sonetových párů v tvorbě Petlana a Lysoňka bylo upozorněno dříve. Tito autoři cíleně vytvářejí dvojice znělek propojených podle pevných pravidel a předkládají je jako nový formální útvar. Vzhledem k analogiím z živé přírody používají termínu siamské sonety. Tyto sbratřené znělky mají stejnou „genetickou informaci“, tj. strukturu, rytmus, počet slabik a zejména identické rýmy, a to včetně jejich rozložení. Zároveň spolu básně souvisejí obsahově. Mohou fungovat odděleně, jejich vzájemná synergie ovšem vytváří novou kvalitu. Na tělech obou textů může být patrné místo srůstu (identická slovní spojení). Rýmy dostávají novou funkci. Krom jejich interní role v původní básni slouží zároveň k semnutí obou paralelních textů. Nabízí se analogie s vodíkovými můstky, jimiž se k sobě váží některé organické molekuly (chemickým aspektům v experimentální poezii se budeme více věnovat v závěrečné části tohoto textu).
Klasickým příkladem siamského sonetu je dvojice Pošetilec I a II, s jejichž textem, rozborem a genezí se čtenářská obec Pandory měla možnost seznámit v čísle 12 (květen 2006). Zde se tedy spokojme s tímto odkazem a víc se jim věnovat nebudeme. Zajímavější by mohl být darwinovský výlet za vznikem těchto mutantů obecně. Víme totiž, kde hledat počátek. Podle svědectví z blízkého okruhu kolem autorů se již v raném období jejich tvorby začaly objevovat básně, které se vtahovaly ke stejné záležitosti a byly v jistém ohledu zástupné. Ozřejmíme si to na příkladu dvou znělek, které se podle literárních teoretiků velmi pravděpodobně poeticky mapují stejnou událost.

Je vidět, že i přes obsahovou spřízněnost je propojení básní chabé. Jediným hmatatelným pojítkem je vlastně pouze onen v obou básních bolestně absentující kýbl. Mezi básněmi funguje jako spin, resp. přelévající se elektronová díra. Po stránce formální není totožný ani rytmus, ani rýmy (ba ani jejich rozložení či počet). Z našeho pohledu tedy jen náznak.
Za historicky první skutečně siamské znělky bychom mohli označit až následují dvojici básní.
Tak jako bývá běžně uváděn film o filmu, chtěli autoři zdokumentovat vývoj básně, zachytit tvůrčí nepokoj básníka i s jeho myšlenkami a pochybnostmi. Tím vzniká sonet o (jiném) sonetu. První je reflexivním pohledem autora na tvorbu samu o sobě, druhý se paralelně snaží o meta-reflexi sledujíce odněkud seshora plození prvního. Sám vzniká zachycením zjitřených mezi-myšlenek jakožto druhotný produkt s ambicí svébytnosti.

Jedná se o pouhou epizodu v díle, básnický výstřelek, obě básně byly totiž svorně ze základu sbírky Smolinec vyškrtnuty. Inu, do Pošetilců mají tyto verše ještě daleko. Ovšem dokument mezi uměleckými filmy je taky jiná kategorie. Nicméně technicky vzato vidíme zde již dva nefalšované třírýmové siamské sonety širšího srůstu v místě hlavičky a drobněji (povšimněme si) taky u kotníčků. 
Petlan s Lysoňkem posunuli následně hranici svého nápadu ještě dál. Možná že teprve tady lze hovořit o experimentu. Jsou věci, které v přírodě naprosto nepřicházejí v úvahu, v poezii je však možné zdá se všechno. Při listování sbírkou Smolinec vychází najevo, že mohou existovat siamská dvojčata nevlastní. Doložme opět ukázkou. Autoři si ke bratření vybrali jeden ze sonetů Vítězslava Nezvala. Usoudili, že tento básník se ke svým znělkám choval natolik macešsky, že by mu kolegiální připáření mohlo asi tak nejmíň vadit.

III. Užití netradičních prostředků a tvůrčích postupů

aneb Sonety v době moderních technologií

1) Hypertext
Nestihli jsme si to možná ještě plně uvědomit. Nicméně po vynálezu písma je pro básníky dalším epochálním mezníkem vznik hypertextu. Ano, blíží se konec trápení žáčků. Blíží se doba, kdy už nebude na místě obligátní okřídlená otázka: „Co tím chtěl básník říci?“ Blíží se čas, kdy zůstane jen nerudovské: „Kam s tím?“ Básník je osvobozen a konečně může říci, co chtěl říci. A to naplno a aniž by tím (sic!) byla báseň dotčena. Řešení je prosté, a to i technologicky. Namísto textu je čtenáři předložen hypertext. Na první pohled původní báseň, složitá místa a tropy však budou provázány hyperlinky vedoucími na patřičná vysvětlení. Je jen věcí sazeče či webového grafika, aby v hlavní stránce básně bylo vše zaretušováno a odkazy nerušily. Kdo chce, klikne, kdo nechce, nechá se dál trápit Holanem.
Petlan s Lysoňkem byli jakožto informatici u internetu poměrně brzy, a tak se nelze divit, že se stali v nasazení této převratné technologie prvými průkopníky. Po opuštění tzv. hintových bublin, které se ukázaly být slepou větví, přicházejí s vícevrstvým sonetem. Je v něm řečeno  víc, než je tradičními technikami běžné. Už v prvním pokusu je řečeno dokonce i víc, než papír snese. Jedná se vskutku o sondu do mozkovny lyrického subjektu (postaru vypravěče). Tento sonet přinášíme nyní v tradiční jednovrstevné podobě, jak je zvykem v časopisech a knihách a papírových médiích. Dalo by se říci, že otiskujeme jeho svrchní slupku.

Bylo by samozřejmě možné otisknout tento sonet ve formě zdrojového HTML textu, případně připojit výpis patřičného CSS souboru. Jistě by to dodalo básni na experimentálním vzhledu. Možné by také bylo vystavit ji na internetu v plné její funkčnosti. Pro takováto zveřejnění jsme se ovšem po dohodě s redakcí nerozhodli. Těžko dnes říct, zda se jednalo o opomenutí nebo autorský záměr, ale odkazy se po kliknutí neotevírají v nových oknech, a tak hrozí nebezpečí, že by se náš čtenář rozbrouzdal a do básně (a tudíž i do tohoto článku) se už nevrátil. Nechceme nikoho podceňovat, ale jsou tam prolinkované takové věci, že i já jsem měl s orientací a návratem potíže. A to už jsem viděl ledacos!

2) Synteticko analytické postupy
S využitím moderních technologií a v souladu s moderními trendy (slovo moderní v tomto případě nutně nemusí znamenat dobrý) je možné využít k tvorbě synteticko-analytické postupy podporované počítačem. Jak říká Dr. Ivo Lysoněk: „Pro analogii není třeba chodit daleko. Jak dnes vznikají například dobré fotografie? Fotograf nelimitovaný drahým materiálem pořídí (nepěkný nicméně výstižný slangový výraz pro tento způsob fotografování zní napráská) stovky záběrů. V následné analytické části procesu pak z tohoto kvanta vybírá řádově desítky průměrných snímků. A stane se, že v řádu procent či jejich zlomků se z této kvantity vyloupne i pověstná hegelovská nová kvalita. Je v zásadě jasné, že obecně uznávaným zákonům dialektiky se nemůže ubránit ani poezie. Počítačem generované náhodné shluky znaků zformátované do čtrnáctiřádkového vzorce sonetu musí dříve či později dát vzniknout i vpravdě mistrovským dílům. Neúprosná kombinatorika však velmi záhy zchladí nadšení z tohoto způsobu experimentování. Obligátní hledání jehly v kupce sena totiž v tomto případě připomíná spíše hledání protonu ve vesmíru. Anebo ještě lépe řečeno (abychom se přidrželi zmiňovaných moderních technologií), nápadně to připomíná snahu o prolomení přístupu k uživatelskému účtu zabezpečenému heslem o délce 256 znaků (což vcelku odpovídá průměrnému počtu znaků v sonetu) tzv. metodou hrubé síly. A k nástrojům lamačů kódů můžeme sáhnout i při snaze o optimalizaci této metody generování sonetu. Velká část uživatelů používá totiž jako heslo běžné slovo či větu. Takovéto heslo je pak snadněji odhalitelné metodou slovníkové analýzy, která je časově mnohem méně náročná. Analogie je nasnadě. Básně (sonety nevyjímaje) se zpravidla skládají právě z běžných slov (výjimkou jsou experimenty, o kterých se hovoří na jiném místě tohoto pojednání – pozn. VK). Jestliže je tedy heslo možné odhalit slovníkovou analýzou, pak potenciální sonet lze vytvořit slovníkovou syntézou. Jestliže pak jako vstupní materii použijeme místo obyčejného slovníku hotové literární dílo (některý z léty prověřených literárních skvostů), které přeformátujeme do podoby sbírky znělek, významně se zvyšuje pravděpodobnost, že se z několika málo tisíc formálně dokonalých básní vyloupne i skvost obohacující poezii po stránce obsahové. Jde již jen o dostatek trpělivosti, abychom jej ve zmíněné kvantitě dokázali najít. Nutno říci, že těmto snahám významně vychází vstříc současný přístup k poezii, který s veršem zachází mnohem volněji a kdy za sonet je možné považovat i dílo, které by při posouzení renesančním metrem nemělo šanci na úspěch. Vulgárně řečeno, mnozí dnešní poetové se řídí zásadou „má to čtrnáct řádků a nadpis, tedy je to sonet“.“
Konec citace. Tolik doktor Lysoněk. O raných začátcích, prvních náhlých zkušenostech s generováním, o střetu s technologiemi a konečně možná i o vlivu náhody na vznik nových progresivních metod svědčí následující báseň, psaná v dřevních dobách, kdy počítače k lámání kódů teprve sbíraly sílu a internet se psal ještě s velkým písmenem (zachován dobový pravopis). 

Ivo Lysoněk ještě pokračuje: „Objektivní zhodnocení metody selektivní syntézy poezie je teprve před námi. Je to široké pole pro diplomové či doktorandské práce studentů filosofických fakult. A dříve, než ji a priori odmítnete jako scestnou (viz sice úderné a vtipné, nicméně jinak zcela neadekvátní zvolání jednoho konzervativního kolegy „Takovéto generování poezii degeneruje!“), zamyslete se nad tím, zda vaše odmítnutí není jen maskování lenosti hledat.“
Abychom posoudili naznačené možnosti, podívejme se na příklad sonetu, který naši novátoři z klasické literatury vydobyli. Název je prozatím pracovní a vyjadřuje skutečnost, že se jedná o výsek z delšího textu. (Jiní teoretikové zastávají názor, že toto pojmenování upomíná na vysekanou díru v loži. Nemyslím si to.)

Petlan jen dodává: „A staří Indové, kteří nemohli mít ani potuchy o sonetu, se konečně dočkali.“

IV. Sonet v experimentální poezii

Díla experimentální poezie se musí namnoze potýkat s problémem, který provází moderní umění odjakživa a jehož jednotlivým odnožím je společný. Divák se ptá: Ta šmouha v rámu je skutečně obraz? A instalace plechovky od Coly je opravdu výtvarným počinem? A prázdný rám? A tato hromada hnoje? Podobně se lze tázat: Tento shluk znaků má co dělat s básní? Otázka zní, zda může autor toto své tvrzení doložit jinak, než svojí autoritou. Téma na knihy. A mnohé už byly skutečně napsány.
Nebojme se žádat od tvůrců vysvětlení. Hlasité otázky typu „Proč si myslíte, že vaše plátna jsou vlastně obrazy?“ promění v pamětihodnou událost kteroukoliv z nudných vernisáží. Když nevíme, ptejme se.
Ivan Petlan odpovídá: „Ano, experimentální poezie leží někde na hranici (či až hraně) literatury, mnohdy až za ní, na území umění výtvarného, promlouvá výtvarnými prvky a prostředky. Slova opouštějí sémantiku. Nebo někdy naopak – do básní odněkud proniká nová syntax. Metody jsou různé. Patří sem kaligramy a geometrické motivy. Cokoliv, co má schopnost patřičného estetického působení nebo, v lepším případě, může nést myšlenku. Domnívám se, že se nám podařilo přivést sonet až sem. Pokud mám tyto básně obhajovat, tak naše pozice je tato: Dokážeme-li, že máme před sebou sonet, nacházíme se na území poezie.“

1) Geometrické variace
Myšlenku na sonet evokuje následující geometrický objekt. Mohlo by jít i o návrh kachle. Pak by i ta byla podle autorů sbírky Smolinec instancí jejich básně.

Podobnou variaci vidí autoři i v další konstrukci. Petlan vysvětluje: „V prvé řadě se jedná opět o rovinný útvar, slepenec dvou čtyřúhelníků a dvou trojúhelníků. Oko čtenáře však vnímá víc, průmět trojrozměrného tělesa do roviny. Vhodně seřazení planárních objektů k sobě vytváří nový obsah. V našem případě výpověď o tělese. Mimochodem o něčem, co se nachází o dimenzi výš. To je analogie s řazením slov a větných celků ve světě verbální literatury. Toto je znělka zachycená jako němé schéma. Pochází z jiného řádu. Ten je literatuře vzdálen, má však nicméně schopnost reflektovat její vycizelované principy.“

2) Nová sémantika
Následující sonet vnikl použitím jiné abecedy, resp. přenesením kousku matematického světa do literární oblasti. Algebraický prvek sloupcové matice typu (1,4), jejímiž členy jsou čísla a analytické funkce, je interpretován jako báseň na základě rýmových vazeb, které jsou vlastních poezii.

V. Za hranicemi verba

Pravé experimentování ale nezačíná na pomezí literatury a výtvarného umění, nýbrž na hranici literatury s exaktní vědou. Poloviční chemik Lysoněk a alchymistický nadšenec Petlan při svých experimentech objevili chemickou sloučeninu, která je znělkou. Text tohoto sonetu zní

2,4-cyklopentadien-1-karboxylová kyselina

a prozradil ji její vzorec:

Že se jedná skutečně o sonet je patrné z jeho jiného zápisu:

(Pozn.: Pokud vyjdeme z jednoho z klasických rýmových vzorců sonetu, jednotlivé sloky zapíšeme do řádků, provedeme substituci (A=H, B=C, C=O) a domyslíme si chemické vazby, dostáváme se k uvedenému schématu.)
Odborný konzultant básníků Doc. Klán z Masarykovy univerzity se ke sloučenině vyjádřil takto: „Objevený sonet je látka málo popsaná, chemicky nestálá, tj. reaguje zejména na přítomnost jiných kyselin. Měla by to být látka pevná s minimálním zápachem. pKa odhaduji na 5, tj. kyselost kyseliny octové. Podle dostupných informací ji nelze zatím běžně koupit ani v knihkupectví ani v drogeriích či prodejnách barev a laků. Existuje však několik způsobů její přípravy. Např. z cykopentadienu a oxidu uhličitého v bazickém prostředí anebo fotolýzou 2-nitrofenolátu.
Těm, kdo by se chtěli pustit do výroby by mohl být k užitku třetí postup: Fotolýzou (ozářením UV světlem) 2-chlorfenolátu nebo 2-iodofenolátu ve vodě (díky přesmyku typu Wolfova): chlorfenolát odštěpuje chloridový anion, dojde k vytvoření karbenu, pak vzniká keten, který dává s vodou fulvene-6,6-diol a ten nakonec přejde na naši sonetovou kyselinu, jak je patrné z nákresu.

Sonet by mohl nečekaně mít i zcela neliterární praktické využití. Derivát této kyseliny se fotochemicky tvoří in situ z 2-diazonaftochinonu a usnadňuje rozpouštění novolaku (fenol-formaldehydového polymeru), zatímco neozářená hmota zůstává nerozpuštěná. Proces se využívá v uplatnění tzv. pozitivních fotorezistů (světlocitlivých vrstev na povrchu materiálů). Příkladem by mohla být fotolitografie – světlem indukovaná změna vlastností materiálu v daném místě – nebo pokrývání povrchu materiálu lakem pouze na specifických místech.“

Podle básníků je 2,4-cyklopentadien-1-karboxylová kyselina jediná látka, která je sonetem,
toto tvrzení Doc. Klán nekomentoval, ale je to tak.

Pro představu ještě obrázek molekuly – distribuci elektronové hustoty:

Vilém Kratiknot

Telegraficky literatura a zdroje:

Ivan Petlan, Ivo Lysoněk: Smolinec (ineditně)
Jiří Taufer: Znělec
Experimentální poezie, Odeon, Praha 1967
Kámasútra aneb Poučení o rozkoši (jakékoliv vydání)
Vítězslav Nezval: 100 sonetů Roberta Davida (jakékoliv vydání)
Kulturně-literární revue Pandora 12 / květen 2006
Internet