Telegrafní sloupek II/05

O hledání slov

Na první pohled se zdá, že psaní textů je o vyjadřování se a zbavování pocitů, zážitků a počitků. Ale možná ne. Napadá mě, že snad je to spíš hledání a objevování slov, které se skrývá za vším tím pachtěním po textu, jeho tvaru a obsahu.

Jak popsat, že je ráno a ve vzduchu se dají najít stopy po dešti, startující oktávce a sousedově levné cigaretě? A čím nejlíp vystihnout divné samovolné dojetí, které se zničehonic vynořilo kdesi pod prsní kostí nebo za spánky, sílí, buší a nedá pokoje? Které slovo to nejlépe vykreslí, které není nadužíváno a proto už nedost skutečné, které slovo vzít za cíp a přišpendlit na papír? A jak je opravdu dobře do textu vsadit… Těžká věc. Člověk se přece nechce zpronevěřit myšlence. Nechce být nudný, nepůvodní a trapný. To hlavně ne, trapný.

A pak je tu pravda. Samozřejmě, ta osobní. Ale tím ne méně důležitá. Pravda autorského světa, která se někdy sváří s racionálním cílem zaujmout a vymístit se z masy dalších filosofů, arcilhářů, géniů a škrabalů. Někdy se člověku zkrátka derou pod ruku slova nebezpečná. Třeba ta, která mají nevhodné konotace, nebo ta, která zavánějí klišé. Láska. Mír. Smrt. A tak. Co s tím? Obejít je v rozpacích, hledat jejich ekvivalenty (jaký je ekvivalent lásky, ostatně)? Myslím, že ne. Vlastně i s těmi velkými slovy se musíme učit zacházet. Troufám si tvrdit, že dobrý, autentický či prostě s vervou a fortelem psaný text se nebude těmi slovy ježit. Prostě v něm splynou s dalšími, která snad nemají tak neonové barvy. Na své si v takovém dobrém textu přijdou i slova docela průměrná, šedivá a nezajímavá. Možná se dokonce blýsknou, když budou nositeli něčeho, co na chvíli čtenáře zaujme, pobaví nebo znejistí. Nejsou dobrá a špatná slova, jsou jen dobré a špatné texty.

Hledání slov, jejich skládání a obnažování je vlastně taková hra na celý život, myslím. A je zábavná, i když pravidla jsou nejasná. A ovšem, i když o vítězství není nikdy rozhodnuto.

J.N.S.