Telegrafní sloupek III/04

Autorská čtení aneb striptýz duše

Patří to k veřejným vystoupením, ať už jsou jakákoli. Když o nich přemýšlíme, zdají se jako dobrý nápad. Ještě když je domlouváme, máme hezký pocit, že konečně sami za sebe sdělíme světu interpretaci vlastních slov, tu jedinou, skutečně autorskou. Jenže pak se začne blížit termín čtení…a člověk lituje, že se nechal přesvědčit, či hůř - že do toho šel sám a dobrovolně, dokonce snad jako organizátor. Vždyť přece zadrhávám v řeči. Vždyť je to tak intimní.

Ano, je to osobní, křehké a zraňující. Sám sebe člověk dává v plen, každou myšlenku zabarví tónem, který jí náleží, a ještě se mezi řádky vyderou emoce, jichž si na milosrdném papíře nelze až tak všimnout. Nehledě na to, že na čtení téměř pravidelně zavítá někdo, kdo…kdo jaksi v autorovi vzbuzuje akutní třas. Někdo, komu jsou verše věnovány. Někdo, komu nejsou věnovány - a neměl by vědět, komu věnovány byly. Nebo ostřílený kritik, který si s vědoucím výrazem vybere místo, odkud může celou scénu posupně pozorovat. Au.

Ale i kdyby nepřišel vůbec nikdo důležitý. V té chvíli svádíme boj sami se sebou, s kvalitou vlastních myšlenek. Tehdy sami sobě osvědčujeme, jestli jsme při psaní nelhali, jestli jsme cestou neztratili pointu. Smysl slov, čtených nahlas, je daleko viditelnější. A tak i nesmysl.

Možná právě proto má smysl autorské čtení občas absolvovat. Neboť obstojíme-li sami před sebou, to ostatní už bude hračka.

J.N.S.