Telegrafní sloupek II/04

O literárních soutěžích

Všichni jste to jistě v nějaké formě zažili. V období pubertálního dospívání je člověk jaksi z principu nejistý světem i sám sebou. A přece tu a tam překoná pocit absolutního vydědění a odhodlá se k poměření svých schopností s mlčící většinou. Je to krok docela odvážný. A jako takový bohužel kandiduje kromě cti a slávy také na prudký a bolestivý náraz na realitu.

Já jsem se od nějakých patnácti let měřila s literaturou. A to poměrně vehementně – obeslala jsem svými poetickými (i prozaickými) pokusy hezkých pár literárních soutěží, pořadů a cen. Úspěchy se dostavily záhy. Moje křehké sebevědomí, podpořené citlivými pochvalami rodičů a nadšením kamarádek, dostalo několik přesně mířených direktů od slovutných literátů. Byla jsem samozřejmě KO v prvním kole. Jen si představte, že vám někdo, tedy Někdo, koho nalézáte ve své školní čítance coby Autoritu, na útlý svazeček vašich zveršovaných intimit sepíše elaborát, kde se to hemží označeními jako: Naivní. Dětské. Patetické. Nepůvodní. Kýčovité. Opsané. Atd. Věru, nemá to lehké mladá básnířka. A pak přišla i osobní setkání, kořeněná ještě onačejšími slastmi. Stalo se mi párkrát, že pan porotce literární soutěže jevil větší zájem o mé sotva se vyloupnuvší vnady než o mé duševní poklady. Fuj.

Nicméně. Kromě těchto pár nepříjemných šrámů, jež se s časem zahojily, přibylo i několik příjemných zážitků. Setkání s lidmi, jichž je skutečně možné si vážit, neboť kromě zkušených soudců mladé literární tvorby jsou stále i lidmi, a své názory jsou proto schopni podat přijatelně, totiž především tak, aby motivovali k další práci. K učení, ke čtení. K osvojování pravidel, cest, jak psát. Právě jim patří můj vřelý dík, protože ve mně vzbudili vášeň pro čtení, pro hledání spřízněných slov v úzkých korytech veršů.

Proto nejsem odpůrkyní literárních soutěží ani jiných podobných akcí. Ano, chce to zúčastnit se jich s rozvahou. Ale také s otevřenou hlavou.

J.N.S.