Telegrafní sloupek

Za kolik?

Jak si ceníme své práce? Na otázku ocenění výsledků tvůrčího procesu narážím každou chvíli. Tuhle jsme třeba stáli s Pavlem Novotným a Honzou Bažantem nad krabicí kompaktních disků a přemítali, až obdarujeme všechny svoje přátele, zda a za kolik budeme zbytek titulu Svět očima Monkikiho (neskrytá reklama) prodávat. Nebo před nedávnem se mě prostřednictví Facebooku jeden liberecký podnikatel dotazoval, za kolik bych mu namaloval obraz. Tak za kolik?

Málokterý tvůrce v mém okolí je profesionál. Krom pár zaměstnanců a subdodavatelů masových medií vlastně o nikom, koho by živila pouze volná tvorba, nevím. Téměř každý umělec tvrdí: k uživení to není. I těch pár, kteří patří ke stálicím našeho malého kulturního nebe, končí na některé akademii nebo jiné škole. Sochaři v létě čistí sochy, malíři taktéž restaurují díla svých předchůdců. V lepších případech. V horších případech umělci v „normálním“ životě dělají něco naprosto odtažitého od své tvorby.

V rámci rekonstrukce naší domácnosti jsme potřebovali zbourat příčku. Bourači vystavili účet znějící na tři tisíce. Ve třech to měli za čtyři hodiny. Čistá mzda dvě stě padesát korun na hodinu. Práce, na kterou nepotřebujete talent ani kvalifikaci. Kdybych počítal svoji práci na obraze, který by nikdo z nich nenamaloval, stejně draze, neprodal bych ani jeden. A zboural bych tu příčku? Ano, a dokonce to příště udělám, protože u toho budu dávat větší pozor, abych neponičil všechno kolem.

Jakou cenu má tedy umění? Pokud se chceme bavit o penězích, mám za to, že tržní. Jiná v tomto ohledu neexistuje. Tu ale neurčuje nějaká imaginární neviditelná cena trhu, ale vždy dvě konkrétní strany. Kupující a prodávající. První musí být ochotna cenu zaplatit, druhá musí být ochotna cenu přijmout. Bohužel v oceňování svého díla umělec často selhává. Jak říkal Andy Warhol, největším uměním je dobrý obchod. Je to umění jiného druhu a málokdo je nadán ve vícero oblastech umění (což Andy byl). Většina lidí kolem nevnímá tvorbu jako práci, za kterou by jim příslušela přiměřená mzda (na kterou by pak měli nárok i podle Listiny základních práv a svobod). Je to naše zábava, hobby a byť i malý zisk z díla je jen bonusem navíc. Říká se, že nejlepší, co pro prodej svého díla může umělec udělat, je zemřít. Teprve po jeho smrti je jeho dílo doceněno a oceněno. A když se podívám na ceny, za které jsou nabízeny dnes obrazy třeba Víta Soukupa (1971 – 2007), a porovnám je s obvyklými cenami děl jeho generačních souputníků, tak se zdá, že to doopravdy funguje. Máme tedy co nejdříve zemřít? Je to určitě jedno z řešení. Ale řešení bych viděl i v tomhle: pokud je naše tvorba za našeho života brána jako hobby, tak se vším všudy. Dotujme své koníčky a záliby, ale ať se z nich radují hlavně naši blízcí. Rozdávejme plody svého snažení, ale neprodávejme se pod cenou. Ať tedy po naší smrti mají užitek z našeho případného docenění naše děti a lidé, na kterých nám za života záleželo. A ne ti, kteří tlačí cenu tvůrčí práce pod cenu práce nekvalifikované. Ti, kteří si řeknou autorovi o zaplacení celého nákladu vydané sbírky, ale z prodeje mu nedají ani korunu, ti ať jdou vyrábět a prodávat něco jiného. Proč potřebuje básník na své knize logo vydavatele, když si jeho knihu nakonec stejně koupí jen jeho známí a pár literárních nadšenců?
          Jak je vlastně vůbec možné, že tolik knih vychází, že funguje tolik vydavatelství, když de facto žádní profesionální spisovatelé neexistují (jo, vlastně Viewegh)? To jsou u nás i nadšenci vydavatelé (i ti jsou, ale určitě jich není většina)? Jak to, že z knihy dostanou svoje jisté peníze knihkupci, tiskárna, vydavatel, a ne autor, bez něhož by kniha prostě nebyla? Jak by to vypadalo, kdyby spisovatelé vstoupili do stávky, kdyby přestali dodávat na trh svoji práci pod cenou:

          Máte něco nového?
          Bohužel. Pár automatických překladů z angličtiny, a to se nedá číst. Ale máme tady desátou reedici klasiky. Viewegh z roku 2009.
          I to už jsem četl. Aspoň od něj něco nového?
          Bohužel, pohádal se s Pluháčkem, který si pořídil lepší auto, než měl on, a přidal se k nim.
          (Ticho.)
          Hm. Jak moc byste to „něco nové“ chtěl?
          Proč?
          To záleží. Kolik?
          Tisíc?
          No, když dáte dva, mám tady pár stránek kopií rukopisu jednoho začínajícího a nadějného autora. Ale nikde ani slovo, je to horké zboží, nechci mít problémy.
          Stávkokaz?
          Ne, dal pár stránek přečíst svojí holce, pak se s ní rozešel a ona na tom chce něco trhnout. Nakoupil jsem draze.
          Je to dobré?
          Uvidíte.
          Patnáct set. A snad to bude lepší než ten Viewegh...

Abych se ale vrátil tam, kde jsem začal. Při meditaci nad krabicí jsme nejprve počítali náklady. A moc dál jsme se nedostali. Když jsme odečetli, co se rozdá, a popřemýšleli jsme, kolik zbyde, raději jsme kalkulaci vzdali a určili cenu, která zájemce neodradí, která ale určitě nezaplatí víc, než výrobu a možná část nahrávání. Na toho podnikatele, který chtěl můj obraz, jsem už konečně chtěl být drsný. Myslím, že jsem opět nebyl. A vím, že to není v pořádku.

Od Marka Hofmana jsem nedávno kupoval grafiku, dárek pro maminku. K ceně řekl: „Jestli se ti to zdá hodně, tak ti ji radši dám.“ Marku, zaplatil bych i víc. Je to návod?

Nykos

(Tento článek vznikl bez nároku na honorář, pro potěchu mých přátel a známých.)

 

Sloupky, které jste minuli

Archiv Wagonu